Životopisy českých světců

 

SVATÝ VÍT

 

Svatý Vít se narodil na Sicílii, souzen a mučen byl v Římě, odkud jej podle legendy anděl přenesl do Lukánie, kde pak zemřel a byl pohřben (Lukánie je krajina v jižní Itálii při zálivu Tarentském); historicky je však ještě pravděpodobnější, že byl umučen a pohřben také na Sicílii,) patrně r. 304-305. Neměl tedy za života nic společného se Střední Evropou. A přece od dob Karla IV. je uctíván jako ochránce země České. Souvisí to s celým řetězem historických skutečností.

Především se svatý Vít těšil zvláštní úctě na Moravě již v IX. století, tedy za časů cyrilometodějských. Tento světec je totiž ctěn také v církvi východní, ne však u Řeků, nýbrž jen u Slovanů, a to ještě ne všude a ne vždy. Povšiml si toho už Sergij a na základě studia starých východních kalendárií dospěl k závěru, že úcta tohoto světce byla na slovanský východ patrně přinesena ze západu.) Nejjednodušší vysvětlení je, že se tak stalo prostřednictvím cyrilometodějských žáků, kteří byli po smrti Metodějově (r. 885) vypuzeni Svatoplukem z Moravy a část jich odešla do Bulharska.

Vážným potvrzením této domněnky je fakt, že se svátek sv. Víta, Modesta a Krescencie uvádí (k 15. červnu) již ve východním kalendáři nejstaršího zachovaného staroslověnského evangeliáře (Evangeliarium Assemani), který byl na přelomu X. a XI. století opsán v Bulharsku z předlohy velkomoravského původu.) Na týž den uvádí svátek sv. Víta také evangeliář Ostromírův, tj. nejstarší datovaný staroslověnský rukopis, opsaný r. 1056-1057 na Rusi z předlohy donesené z Bulharska.) Není také bez zajímavosti, že jedna staroslověnská svatovítská legenda se zachovala (v ruském opise) v tzv. Uspenském sborníku, tj. v též sbírce, kde je i Život sv. Metoděje) (rukopis je však z XII. století, takže import pozdější, až z přemyslovských Čech, nelze vyloučit).

Šíření úcty sv. Víta bývá také přičítáno misionářům, kteří touto úctou chtěli „nahradit“ a vytlačit kult slovanského pohanského boha Svantovíta, jehož jméno zní podobně; to vskutku asi platí pro ostrov Rujanu, kde sídlili Pomořští Slované, ale o kultu Svantovíta u Slovanů českých nemáme žádných historických zpráv.

V X. století věnoval Jindřich I. (saský) rameno sv. Víta svatému Václavu a ten pak zbudoval na Hradě pražském slavnou rotundu ke cti tohoto světce, stavbu, jež byla prazákladem dómu svatovítského. Je nepochybné, že zasvěcení hradního kostela podstatně přispělo svatovítské úctě v Čechách, tím spíše že v rané době přemyslovské se saské vlivy uplatňovaly na českém panovnickém dvoře i kulturně a politicky. - Rozumí se, že i jméno Vít bylo tehdy v Čechách časté; stačí připomenout např. Víta, druhého opata slovanského kláštera sázavského (2. pol. XI. stol.) nebo Víta, jenž byl děkanem kapituly pražské († 1271).

Karel IV. „doplnil“ pražské ostatky sv. Víta; díky svému vlivu a svým evropským možnostem přenesl r. 1355 do Prahy ostatky sv. Víta z Pavie (již. od Milána); jsou to sice relikvie pochybné pravosti, ale později, za třicetileté války, byly asi i korvejské ostatky převezeny do Prahy.

Úcta svatovítská v českých zemích se už v dávné době projevila také literárně. Staroslověnská legenda o sv. Vítu se nám zachovala ve dvou verzích. Delší z nich, původu asi českého (nebo snad velkomoravského?), známe z rusko-staroslověnského opisu XII. věku;) je to zdařilý překlad legendy latinské (Passio S. Viti; archetyp latinského originálu vznikl kolem r. 600 v Itálii, ale i ve Francii a v Německu). Jiná, kratší staroslověnská legenda, opírající se také o prameny latinské, je obsažena v breviárních historických lekcích (čteních) charvátskohlaholského zlomku ze XIV. Století.

Svatého Víta vzývá staroslověnská litanická Modlitba k sv. Trojici, která byla pravděpodobně složena nebo aspoň upravována v slovanském klášteře sázavském (2. pol. XI. Stol.); zachovala se nám v pozdějších opisech na Rusi. - Už v XV. století proniká jméno sv. Víta do tehdy nově složené strofy písně Svatý Václave, tedy do písně, jež byla považována za hymnu. A co více, sv. Vít je ve stručné litanii této strofy uveden hned na prvém místě, jakoby protějšek sv. Václava, jehož invokace tuto krátkou litanii uzavírá. Na tomto čestném místě zůstal sv. Vít až dodnes, i když pozdější věky dodaly ještě jména světců dalších; v Českém kancionále D. Orla ona sloka zní: „Všichni svatí za nás proste, zahynouti nám nedejte, svatý Víte, svatý Norberte, svatý Prokope, svatý Zikmunde, svatý Vojtěše, svatý Jene Nepomucký, svatá Ludmilo, svatý Václave! Kriste eleison.“

V době barokní složil krásnou píseň ke cti sv. Víta Adam Václav Michna z Otradovic a otiskl ji ve sbírce Svatoroční muzika (Praha 1661): „Víte, svatý mučedlníku, ó Víte, vítej!“ Uveďme z ní sloku devátou, kde si Michna po barokním způsobu poeticky pohrává se zvukovou shodou světcova jména se slovesem vítati a s některými tvary slovesa věděti: „Vít pak byl v nebi přivítán, - ó vítej, Víte! - Věnček překrásný jemu dán; - o čem vy víte, - víte, pravím, nebešťané, - ó vy přešťastní měšťané, - vítejte, vítejte, - Vítovi zpívejte.“ Kancionál Svatojanský má k svatému Vítu písně dvě: „Svatý Víte v mladém věku“ a „Svatý Víte, mučedníku“.) V novodobé mešní písni k českým patronům K oltáři Páně (text V. Šťastného, nápěv J. C. Sychry) je sv. Vít vzýván spolu se sv. Prokopem a bl. Anežkou ve sloze k Agnus: „Chraňte nás, svatí Prokope a Víte, Anežko blahá, za nás oroduj!“

Delší verze staroslověnské legendy o sv. Vítu sloužila jako pramen ruským autorům, kteří někdy ve XIII. věku doplňovali sbírku životů svatých, tzv. Prolog. Znění této proložní legendy může ve své zhuštěné podobě podat i obraz o životě a umučení sv. Víta podle zmíněné prastaré legendy latinské, a to právě v té zkratce, která ve středověku povstala literární tvorbou slovanských (ruských) ctitelů tohoto sicilského světce. Zde je český překlad podle tří pergamenových rukopisů Státního historického muzea v Moskvě (sign. Sinod 245, 247 - oba ze XIV. stol., Usp 3 - z r. 1406):

„Týž den: svatých mučedníků Víta, Modesta a Krescencie. V lukánské krajině byl modloslužebník jménem Ilasius, jehož synem byl svatý Vít. Ten, ač byl ještě mlád, hlásal Krista a konal veliké skutky ctností. Když se to dověděl jeho otec, bránil mu, on však neposlechl. I nařídil otroku, aby jej mrskal pruty. Potom jej s pláčem prosil, aby se odřekl Krista. Tehdy přišel do Lukánie Diokleciáne a doslechl se, že Ilasiův syn věří v Ukřižovaného. I zavolal si Ilasia a dotázal se ho. On však řekl: ,Ať přijde a odpoví ti!‛ Vít přišel a vyznal před císařem, že je křesťan. Císař jej dal zbičovat a odevzdal ho otci, aby jej potrestal. Ilasius ho vzal a vsadil do cely. Té noci však slyšel v cele slavný zpěv; přikradl se a skulinou spatřil sedm mládenců s orlími křídly na plecích. Nepochopil, že jsou to andělé, a když chtěl vstoupit (dovnitř), oslepl; své slepoty velmi želel. Třetího dne vrátil Vít modlitbou svému otci zrak.

 

 

I řekl anděl Modestovi, jeho pěstounu: ,Vezmi Víta a Krescencii, jeho vychovatelku, vstup na loď a odejdi do země trangritánské!‛ Modest vzal Víta a Krescencii, přišel ke břehu, nalezl loď a přeplul na druhou stranu moře. Tam pobyl (tj. sv. Vít) a konal mnoho divů. Syna Diokleciánova posedl zlý duch a řekl: ,Neodejdu z něho, nepřijde-li Vít.‛ Císař poslal na všechny strany a nalezl ho v zemi trangritánské.

I přivedl jej do Říma a on vyhnal zlého ducha z jeho syna. Císař ho nutil, aby obětoval modlám; když to odmítl, byl uvržen do rozžhaveného kotle (tj. do kotle s vařícím olejem), ale vyšel zdráv. Potom byl předhozen lvu, ale ten mu neublížil. (Císař) rozkázal pověsit jej na strom, zároveň s Modestem a Krescencií; i přinesli trojzubce a rozdírali jim těla. Ozvalo se však mocné hřmění z nebe a blýskalo se a všichni utekli i s císařem. Anděl Páně je sňal se stromu a odešli k řece Silar, pomodlili se a odevzdali své duše v ruce Boží. Jejich těla nalezla křesťanka Florencia a pohřbila je při kraji moře, na tom místě, kde zesnuli.“

 

 

Sv. Vít se zobrazuje jako hoch nebo mladík stojící v kotli s vroucím olejem, v ruce má mučednickou palmu) nebo knihu. Bývá u něho emblém havrana, orla, anebo - u nás nejčastěji - kohouta. Atribut kohouta, později interpretovaný jako symbol bdělosti, pochází snad z krajů polabsko-slovanských, kde mu bývala přinášena kuřata, jako před tím Svantovítovi, jehož kult měl pro podobnost jména podle plánu misionářů snáze vytlačit. Jako patron saských císařů mívá někdy hermelín a říšské jablko.

Svatému Vítu je zasvěceno asi 1 300 kostelů, kaplí a oltářů, asi na padesáti místech mají být části jeho ostatků. Úcta svatovítská kvetla po celý středověk a v době barokní. Sv. Vít patří ke skupině tzv. čtrnácti pomocníků, tj. přímluvců v těžkých záležitostech; jsou to: sv. Blažej, Jiří, Erazim, Vít, Markéta, Kryštof, Panteleon, Cyriak, Jiljí, Eustach, Diviš, Kateřina, Achát, Barbora. Sv. Vít bývá ctěn jako ochránce mědikovců a kotlářů, horníků, sládků, hostinských, vinařů, lékárníků, herců, němých a hluchých a bývá vzýván o pomoc při epilepsii („tanec sv. Víta“), hysterii, posedlosti, šílenství, uštknutí hadem, dále proti blesku a bouři, v nebezpečí ohně, při očních nemocech aj. Tyto „resorty“ souvisí jednak s jeho mučením v kotli s vařícím olejem (mědikovci a všichni, kdož v kotli vaří), jednak s jeho zázraky (uzdravil osleplého otce, posedlého syna císařova, bouře rozptýlila jeho mučitele); pomoc proti uštknutí hadem by snad (?) mohla souviset s iroskotskými tradicemi korvejského kláštera (sv. Patrik, patron Irska, zbavil prý tuto zemi hadů a plazů).

 

čerpáno převážně z knihy: Bohemica Sancta - životopisy českých světců a přátel Božích …

vydala Česká katolická charita v roce 1989