Životopisy českých světců

 

SVATÝ VÁCLAV

 

Svatý Václav - vnuk svaté Ludmily a syn mladšího Bořivojova a Ludmilina syna, knížete Vratislava I., označovaného domácími prameny jako „slávou veliký“, v uherských kronikách i v rakouských dílech s uherskou tematikou líčeného jako mocný panovník, ale soudobému evropskému Západu s výjimkou bavorské legendární tradice téměř neznámého - znamená druhou etapu pokřestění Čech, kdy se neofytské nadšení pojí u vynikajících jedinců už s hlubokým vzděláním ve věcech víry i morálky a s opravdovou snahou o zobecnění křesťanských zásad v životě soudobé společnosti.

Dostal do vínku těžké vladařské povinnosti, ale také výuku, jaká byla ještě dlouho potom u evropských panovníků výjimkou. Na jeho výchově se záhy podílela už svatá Ludmila, která jej podle vyprávění prvé staroslověnské svatováclavské legendy dala zprvu učit podle knih staroslověnských; potom - zde se už připojuje legendární tradice bavorského původu - dal jej otec Vratislav vzdělávat na budečském hradisku literatuře latinské u kněze slovanského jména Učen, avšak latinského obřadu. Prvé staroslověnské legendy říkají, že četl „jako kněz neb biskup“ knihy latinské, řecké i slovanské, a druhá staroslověnská legenda mluví o písmech „jak latinských, tak i řeckých“. Oboje vzdělání bylo světci výhodou za tehdejšího církevně politického stavu.

Václav! Mohli bychom o něm vyprávět třeba na několika stech stran, a bylo by to dokonce zajímavé. Jenže konkrétní fakta o jeho osudech bychom musili čerpat takřka výhradně z církevních textů, z legend o sv. Václavovi, což jsou z hlediska historie prameny nevalné ceny. Nereferují o tom, co se událo, ale o tom, do jakého šatu převlékla kdysi skutečné děje církevní propaganda, aby vystavila světu na odiv své hrdiny - světce, mučedníky čili martyry. Martyr je slovo řeckého původu a znamená „svědka“: Kristova svědka, jenž prolitím krve přísahá na pravdivost křesťanského učení. Václav byl martyr. Jeho babička Ludmila se také stala mučednicí. Oba představovali nejstarší, první světce v nově christianizovaných Čechách. A o obou nevíme skoro nic víc než to, co v rozličných verzích stojí psáno v legendách. Pro Václavův život je z jiných zdrojů k dispozici už jen dvojí kratičká, ne zcela srozumitelná zpráva saského kronikáře, mnicha Widukinda. Dva skromné, nedlouhé odstavečky oznamují, že snad roku 929 (datum není uvedeno, musí se vykombinovat ze souvislostí) se český panovník stal poplatným zakladateli saské vládnoucí dynastie Jindřichu I. Ptáčníkovi.

Čechy se svými horskými hranicemi nebyly sice - dík nomádské taktice Maďarů, jež se osvědčovala jen v rovinatém terénu - příliš přímo ohroženy, ale Morava zůstávala stále ještě vyřazena z normálního běhu života. A slovanské země na severu a severovýchodě byly ještě pohanské; ke známé slovanské řevnivosti přistupoval ještě pocit povinnosti ať misijní, ať bojové, i když na skutečnou vlastní misijní činnost nebylo zatím možno pomýšlet. Lze tudíž uzavřít, že navenek byl český živel obklopen nepřáteli.

Obdobně těžká byla i situace vnitřní. Země dosud zdaleka nebyla sjednocena. Přemyslovci se mohli spolehnout pravděpodobně především na západní část středu Čech, zhruba počínaje pruhem od bažinatého pásu na dnešním Českolipsku, pokračuje dolním Pojizeřím a konče v dolním Posázaví západně dnešních Čerčan; druhou ovládanou oblastí byly snad už severozápadní Čechy.

V době Václavově jistě nepatřily k jeho panství ani severovýchodní Čechy s kmeny Charvátců a Charvátů, ani východní část středních Čech, ovládaná Zličany z mohutných hradisek, z nichž nejdůležitější byla Stará Kouřim. Jako jakousi marku proti východním Čechám zřídil sv. Václav zvláštní úděl svému mladšímu bratru, potomnímu Boleslavu I.; patřila k němu jihovýchodní část někdejšího Pšovska, kde Boleslav zbudoval v mokřinách poblíže ústí Jizery staroboleslavské hradisko.

S knížetem kouřimským se světec sám bojově utkal, ale ponechal mu vládu nad jeho územím na doživotí. Boj byl inspirací poslední kapitoly díla našeho církevního historika Kristiána; příběh, snad dodatečně k dílu připojený, ale svým slohem totožný s předchozím textem, byl vzácnou příležitostí ukázat na dobré křesťanské vlastnosti Václavovy a zároveň popsat působení jeho zjevu. Běžné schéma středověké literatury, motiv souboje nabídnutého protivníku místo prolévání krve nevinných bojovníků, je tu rozveden líčením, jak byl kouřimský kníže oslněn obrazem kříže, zářícím na čele Václavově; novodobý výklad, že to způsobil nánosek zachované Václavovy přilby s tausovanou postavou ukřižovaného Krista, dodává líčení pravděpodobnosti. Dobrota, s níž vítězný kníže ponechal přemoženému jeho državu, oddálila na tři čtvrti století řešení východočeského problému.

Vládnout zemi s nebezpečím vnějším i vnitřním bylo - zvláště v primitivních a krvavých poměrech časného středověku - úkolem velmi svízelným; proto nebyl hned po Vratislavově smrti postaven v její čelo neplnoletý vladař. Tři léta, jež zbývala do Václavova dospění, znamenala však pro zemi další neklid. Regentské vedení připadlo - legendární zprávy to nepřímo potvrzují - Václavově matce. O její povaze a činech se nám legendární údaje podstatně rozcházejí; buď prošla od svých počátků určitým vývojem, buď zde hraje roli odstup doby - nebo působí oba faktory. Starobylá prvá staroslověnská legenda svatováclavská, jež vznikla pravděpodobně v exilu Dragomiřině a jejích družinníků, říká ve své charvátsko-hlaholské redakci jen, že „upevnila zemi a spravovala lid“.

Vražda světice Ludmily, Václavovy babičky, již vděčil za podstatnou část své výchovy i vzdělání, zkalila poměr matky a syna. To je i při vzácných vlastnostech Václavových přirozené. Když nastoupil v r. 924 přímou vládu, byla jedním z prvých jeho činů translace Ludmilina těla do pražského svatojirského chrámu, založeného Vratislavem I., a brzy na to oddálil matku ze svého okolí. Většina legend mluví o vyhnání matky „bez viny“, avšak o jejím brzkém návratu na dvůr syna-kajícníka.

Je jisté, že se matka se synem postupně sbližovala, i když je nepravděpodobné novodobé tvrzení, jakoby právě ona byla Václavovou rádkyní v otázce příklonu k saské politice v říši. Lze přijmout i to, že jej po smrti upřímně oplakávala, že Boleslavovi družinníci doporučovali i její vraždu a že po útěku do Charvátska ji dal Boleslav pronásledovat.

Ještě v době regentské vlády v r. 922 vpadl do Čech bavorský vévoda Arnulf a někdy po r. 928 došlo k výpravě krále Jindřicha I.

Pozdější tradice od 13. století mluví otevřeně o přátelství mezi světcem a králem: objevuje se i historka o andělském zjevení při pozdním příchodu Václavově na Jindřichovo shromáždění a o srdečném přivítání opozdilce, jehož předtím zamýšlel ignorovat.

Mnohem více, než politické události oněch dob, znamenal pro budoucnost země a její duchovní kultury vlastní profil Václavův. Z jeho vzdělání a výchovy vyrostl jeho kladný poměr k oběma církevním směrům u nás, staroslověnskému i latinskému, takže jeho chválou oplývají oba okruhy legend. Pohostinnost vůči kněžím z Bavor nelze posuzovat nacionálním hlediskem dob po roce 1309, tím méně romantickým vlasteneckým zanícením minulého století; v 10. věku šlo o otevírání oken evropským proudům, jež v rámci raného středověku přinášely pokrok. Je pozoruhodné, že v době, kdy víme jen málo o českých chrámech, zpravuje nás charvátsko-hlaholská redakce prvé staroslověnské legendy, jak „kostely pak na všech hradech velmi dobře zřídil“.

Stavbou Václavovou je i chrám svatovítský na pražském hradisku, rozlehlá čtyřapsidová rotunda s přilehlým přístavkem pro schodiště u severozápadní stěny lodi; právě toto schodiště je zřetelným náznakem tribunového ochozu v patře. Vzorem stavby byl mariánský chrám, založený po r. 805 v dalmatském Zadru tamním biskupem sv. Donátem a později zasvěcený jemu samému.

Václav zanechal zde opravdu skvělý příklad karolinské stavby, v tehdejší střední Evropě jedinečný.

S Václavovým životem je spojen i pražský knížecí palác; z jeho nejstarší fáze, kdy jej světec obýval, známe ovšem jen jižní křídlo, ostatek podlehl velkolepým přestavbám pozdějším. Zbytky původní stavby vykazovaly dlažbu z trojúhelných dlaždic, sestavených do kosočtverečných vzorů. Na jižním svahu hradního vrchu byly zjištěny nízké terasovité úpravy, převrstvené ssutí s nálezy od sklonku 10. věku; byly to patrně terasy vinic z počáteční fáze hradiska, záhy zaniklých. To ilustruje legendární zprávy o světci, jak vycházel v noci na svou vinici pro révu, kterou pak sám lisoval pro mešní účely; tím padají bizarní úvahy o tomto legendárním detailu. Ježto hned v západním sousedství paláce byla jižní brána, obnovovaná i při přestavbách až do románské doby, mohl sv. Václav svou vinici na hradním svahu kdykoli navštívit.

Jedním z rysů Václavových je, že byl zbožný, současníkům se jevil dokonce jako mnich. Václavovo křesťanství je důsledné, je to něco, co ho zcela proniká a utváří. Křesťanství pro něho není záměnou pohanského rituálu za nový rituál, ani pouhým podepřením konstituující se vladařské suverenity, jak tomu v té době často a převážně bylo. Václav přejímá křesťanství jako životní způsob. O tom svědčí zmínky o jeho rozmlouvání s kněžími, o přílivu vzdělaných kněží z ciziny i přátelský styk s řezenským biskupem.

Je jisté, že byl dobře teologicky vzdělán, měl zvláštní smysl pro liturgii a že vážně uvažoval o stavu řeholním. Jeho křesťanství má i jinou zásadní důkladnost v jeho praxi dobrého činu. Důležité je, že Václav užívá zásad křesťanských ve své vládě a že jeho úsilí státotvorné a právní je neseno a tvarováno jeho zodpovědností následovníka Kristova.

Pro Václava je křesťanství výzvou, něčím, co zavazuje nesmlouvavými požadavky čistoty a láskyplné praxe. V tomto pohledu jeví se mi Václav jako důležitý představitel české náboženskosti.

Uvažme ještě význam modlitby ve Václavově životě. Jeho modlitbu nelze zredukovat na omílání slov a bezduché brebtání veršů. Jestliže zpíval žalmy, bylo to pro něho jistě také setkání s krásnem a v jeho době dokonalý kulturní zážitek. Jestliže dlel na modlitbách, pak tam asi velmi vážně řešil své problémy a problémy správy státu. Je nesporné, že do různých situací vycházel usebrán a připraven. Že na něm bylo vidět dialog vědomí a svědomí, v jehož napětí žil.“

 

Svatováclavská legenda

Ovšem o Václavovi víme víc než dost. A nejen o něm, nýbrž o všech hercích dramatu, které se odehrálo na jevišti dějin dřív, než se zdvihla opona. Snadno bychom mohli vylíčit každou epizodu, vyprávět o jednotlivých hercích - o Ludmile, Drahomíře, Boleslavovi I., ovšem za předpokladu, že bychom se vzdali veškeré kritičnosti a počali být bezbranně důvěřiví, že bychom přestali lpět na pravdě, v této záležitosti, žel, velmi strohé. Ostatně na okamžik takovou situaci navoďme a lapidárně shrňme, jak církevní legendy velké vstupní drama českých dějin líčí...

Umírá kníže Vratislav a jeho syn Václav je ještě nedospělý. Žije dosud jeho babička, stará kněžna Ludmila. Žije i knížecí vdova Drahomíra, manželka Vratislava a Václavova matka. Zatímco Ludmila je zbožnou křesťankou, dobrou matkou chudých, chromých, slepých, vlídnou utěšovatelkou sirotků, setrvává Drahomíra ve tmě pohanství, a tedy i v zášti a krutosti. Mezi oběma ženami dochází vinou Drahomíry ke konfliktu. Zlá kněžna spatřuje v Ludmile sokyni, která chce Drahomíru připravit o moc, o bohatství a navíc i o syna. Vždyť Ludmila má zpočátku vnuka ve výchově, Václav proto kráčí v křesťanských stopách babičky, vzdělává se na hradišti Budči v slovanské náboženské literatuře - má být knížetem, ale roste z něho především mnich! To Drahomíra nemíní připustit! Ačkoli Ludmila před vládychtivou snachou dobrovolně ustupuje, stěhuje se z Prahy na Tetín, spor to neřeší. Drahomíra nakonec sáhne ke krajnímu prostředku: posílá na Tetín zjednané zloduchy Tunnu a Gommona, aby tchyni uškrtili. Ludmila přijímá ortel v modlitbě a s prosbou, zda by vrazi nemohli použít meče: neboť teprve prolití krve se považovalo za pravé mučednictví. Ale světice žádá marně ... Roku 921 je vzata na nebesa.

Příběh má pokračování ... Václav dospěl, ujal se vlády, žije však - pochopitelně - v rozporech se svou pohanskou matkou, dokonce ji vyhání z Prahy na Budeč (posléze se opět smiřují). Zato Čechy vzkvétají. Neboť mladík je panovník schopný, mírumilovný a obzvláště zbožný. Kácí šibenice, propouští vězně, rozdává chudým, utěšuje nemocné, sám sklízí na vinici Páně a lisuje mešní víno, sám peče hostie, poctivě a pravidelně platí německému vládci Jindřichu I. Ptáčníkovi roku 929 dojednaný každoroční poplatek sto dvacet volů a pět set hřiven stříbra. Václavova křesťanská dobrota i jeho politická koncepce však pobuřuje nejen Drahomíru a její přívržence, ale také bratra knížete, údělného pána na Staré Boleslavi. Na scénu přichází druhý zloduch, příští symbol proradnosti, křesťan horší než ďábel, druhý Drahomířin syn Boleslav. Ve spiknutí Boleslava a dalších zraje nový černý plán.

Vrcholí druhé dějství dramatu - obdoba dějství prvního. Boleslav zve Václava na křtiny syna Strachkvase (!), anebo - v jiných podáních - kníže do Staré Boleslavi přijíždí sám od sebe, neboť má ve zvyku objíždět pravidelně kostely a zúčastňovat se posvícení, tj. výročí zasvěcení chrámů příslušnému patronovi. Je neděle, 27. září kteréhosi roku, snad 929, snad 935, a kníže Václav hoduje u Boleslavova slavnostního stolu. Třikrát za sebou se zjednaní atentátníci chystají provést domluvenou akci, třikrát nenacházejí odvahu. Až druhého dne, 28. září, když Václav za jitra vchází do dveří boleslavského kostelíka, je krutý čin spáchán. Nejprve napadne knížete sám Boleslav. Václav je však zdatný, snadno sráží soka k zemi. Mohl by ho v tom okamžiku zabít. Ale jako pravý křesťan oddaný do vůle boží to neudělá: nechce být poskvrněn bratrskou krví. Leč ze zálohy spěchají už atentátníci - Tita, Čista, Tuža a Hněvsa, aby krvavé dílo dokonali.

Je pondělí 28. září kteréhosi roku, snad 929, snad 935, český kníže Václav leží v tratolišti krve s hrudí proklátou a život z něho kvapem prchá ...

Zemřel skvělý panovník míru, zrodil se světec-legenda.

Líčení Václavových ctností v legendách vychází ovšem od sedmera dobrých skutků a má stereotypní ráz; i tu jsou však zajímavé detaily (jako že kníže vycházel ze soudní síně před vynesením rozsudku smrti), jež lze vysvětlit jako antické reminiscence. Ve výčtu úkonů, jež podle legend konal ve prospěch sluhů Páně, lze sotva hledat výčet tehdejších otrockých prací; vždy jde - jako u všech legend - o jakási schémata, v nichž je obtížno hledat zrnko reality. Legendy jsou důležitějším pramenem, tam, kde náhodou jako bezděčné extempore prozrazují něco ze světcova běžného života. Malá účast na pitkách družinníků, v časném středověku jistě málo sympatická, patří snad k takovým realitám. Stále obměňované nářky Boleslavových družinníků, že kníže „je zkažen od kněží a učiněn jako mnich“, patřily v očích této primitivní společnosti jistě k těžkým „obviněním“. Přísnost na sebe i na jiné a nekompromisní uplatňování ideálů, jež jsou dnes po tisícileté praxi nezbytnými požadavky běžné morálky, byly v 10. věku jistě nápadné. Snaha o umravnění společnosti soudobých Čechů na míru, tehdy většině z nich nepochopitelnou, byla snadno příčinou roztržek. Uvážíme-li opravdovost Václavova úsilí po proniknutí těchto ideálů v polopohanské společnosti, můžeme jej právem prohlásit za skutečného „zápasníka Kristova“, pravého mučedníka.

Popis předvečera staroboleslavské vraždy i jejího provedení 28. září před jitřní pobožností opakuje se v legendách s detaily; motiv přípitku sv. Michalu jako průvodci duší do věčných radostí v prostředí, kde bylo vše připraveno na vraždu a světec svými lidmi varován, působí dojmem reality. Zvyk Václavův zúčastnit se matutina, zmiňovaný již dříve údaji o cestách „od hradiska ke hradisku“ , má zde v onom slavném jitru svůj logický, přirozený dovětek. Motiv statečnosti Václavovy, jenž bratrův výpad odrazil, i další detaily o zásazích Boleslavových družinníků s konkrétními jmény Tuža, Čista, Tyra a Hněvsa (třetí jméno, vysloveně germánské, změnila pozdější česká tradice na „Štyrsu“), to vše - a patrně i detail o proradném knězi Krastějovi - působí dojmem realistického popisu zákeřného přepadení určitou družinnickou klikou, jež obrátila pak svůj hněv proti kněžně-matce a družinníkům Václavovým. Boleslavská vražda má rysy velmi reálné.

Spornou otázkou bylo po léta datování staroboleslavské vraždy. Den 28. září připadal na pondělí v roce 929, jejž udává Kristián a po jeho vzoru Kosmas, ale i v roce 935, na němž se ustálila novodobá historiografie.

Bratrovražda bývala odedávna nejtěžším zločinem, nicméně v brutálních středověkých poměrech nepředstavovala zase událost tak naprosto výjimečnou, a to ani v nejvyšších vládnoucích kruzích. Ovšem boleslavská bratrovražda se navždy zapsala do naší historie. Vždyť šlo o první známý atentát na českého panovníka! Události ve svém skutečném průběhu však dost brzy upadly v zapomnění. A Václavovu hlavu ověnčila mučednická svatozář. Českého knížete se ujala církev, aby ho povznesla na nebesa nesmrtelnosti.

Politik, násilně usmrcený téměř na počátku své dráhy a pro motivy, které mohly být rozličné, se po smrti stal nejprve křesťanským martyrem. To bylo první Václavovo převtělení. Za korunní motiv vraždy označila církev Václavovu nábožnost, pro věrolomného Kaina Boleslava nesnesitelnou. Není však jediného důkazu, že by se Václav stal obětí své víry! Ostatně vždyť i Boleslav byl křesťanem!

Jak známo, Přemyslovci se do těžkých konfliktů dostávali často. Téměř pravidelně, jakmile se objevilo více kandidátů moci. Vzájemně se věznili, mučili, vylupovali si oči, kastrovali své soky, a přitom všichni zůstávali navenek zbožnými křesťany. Jejich víra, možná dokonce stejně horlivá jako Václavova, málokdy mírnila brutalitu, s níž se Přemyslovci a středověcí panovníci vůbec zkoušeli prodrat na výsluní politické moci. A tak je přirozené, předpokládáme-li dnes, že v pozadí atentátu stály spíš světské důvody. Možná Boleslava vskutku pobuřoval Václavův přátelský vztah k Sasku: sám pak, když se bratrovou smrtí dostal na knížecí stolec, s Němci čtrnáct roků válčil! Ale ještě prozaičtější motiv mohl být ten, že Boleslav prostě toužil po knížecím rouchu a pro to, aby je získal, učinil vše, tak jako leckteří vládci pozdější.

Václav zahynul jako politik, panovník. Mučedníkem se stal s půlstoletým zpožděním teprve ve chvíli, kdy církev potřebovala domácího světce konajícího zázraky. Ten okamžik se dostavil někdy v letech 972-975, kdy bylo v Praze založeno biskupství. Diecéze bez symbolického přímluvce v království božím byla neplnoprávná, chyběl důležitý článek v organizačním schématu, bylo to, jako kdyby biskupství zůstalo bez biskupa. Proto koncem 10. století vykročil Václav po dráze, kterou mu připravila církev: po cestě plné zázraků a divů.

Ověnčen gloriolou světce prodělal Václav o něco později své druhé převtělení: počal před nebesy i pozemským světem reprezentovat panovnický rod. Vždyť byl Přemyslovcem! Knížetem! Vládcem! A dovedl konat zázraky! To znamená, že Bůh ho obdařil zvláštní milostí. A bylo-li tomu tak, jistě i Václavovi nástupci sdílejí tutéž božskou přízeň, i oni - byť bez zázraků - vládnou z „boží milosti“. Což tento argument neposvěcoval v očích poddaných, lidí hluboce nábožensky založených, dynastickou moc? Proto se svatý Václav ujal přemyslovského štítu i praporce, ochraňoval panovníky i zemi - byla ostatně vnímána jako přirozený majetek rodu, proto vítězil v bitvách a bděl nad českými zbraněmi. Sloužil nadále už nejen křesťanské církvi, ale také přemyslovské politice.

A ochránce dynastie se časem převtělil po třetí: cílevědomě pěstovaný kult Václavův přerostl v celonárodní. Křesťanský mučedník, poté i velvyslanec přemyslovského rodu na nebi, byl prohlášen za patrona celého českého národa. Jeho portrét se stal symbolem země i lidu, jméno Václav zaznělo jako synonymum pro Čechy a českou korunu. Václav se objevil na praporcích, na mincích, na husitských pavézách, korunovační klenoty získaly přídomek „svatováclavské“, čtvrtý přemyslovský kníže se nakonec, po bitvě na Bílé hoře, ocitl i mezi Blanickými rytíři, aby s nimi vyjel v nejhorších chvílích národa na statném bělouši.

Autorem legendy, ať vznikla kdekoli, byl však zřejmě rodilý Čech, prozrazují jej bohemismy (tvary vybočující z běžné dikce staroslověnské a vysvětlitelné jen z češtiny) i datace, kterou jsme již poznali.

Lze předpokládat, že ještě před zřízením pražské diecéze světecká úcta Václavova zobecněla, přirozeně mimo zástupy drsných českých bojovníků, kteří ještě v r. 995 volali potupně do obležené Libice „je-li vaším svatým Václav, je naším ovšem Boleslav“.

Václavovo jméno objevuje se počínaje vládou Oldřichovou (1012-1034) i vyobrazení na českých mincích; za Břetislava I. (1034-1055), a to už před jeho mincovní reformou z doby kolem r. 1050, přistupuje důležitý symbol, trojdílný praporec. Je projevem skutečného dovršení cesty k českému státu, jehož patronem se stává právě sv. Václav. Týž Břetislav buduje před r. 1046 v místě Václavova umučení rozlehlý svatováclavský chrám; v průběhu románské doby a potom stále jich přibývá, nová svatovítská bazilika Spytihněva II. se staví už jako chrám svatých Víta, Václava a Vojtěcha. Od korunovačního „vyšehradského“ evangeliáře Vratislava II. z r. 1086 se objevuje Václavovo zobrazení s mitrou, jakou obdržel od papeže králův starší bratr Spytihněv i on sám. Rytířský středověk pak zobrazoval světce v plné zbroji s čtyřlaločnou knížecí čapkou tvaru starobylé mitry.

Zvláštní postavení zaujímá socha Petra Parléře; použil zde snad poprvé metody, k níž dospívá teprve novodobá antropologie, a modeloval světcovu hlavu podle lebky, chované v chrámu jako relikvie. V době Karla IV. nastává vůbec veliký rozvoj svatováclavské úcty, jež má plně povahu státního kultu; nově upravená královská koruna je zvláštním nařízením prohlášena za majetek sv. Václava a je svatovítskou kapitulou jen propůjčována za poplatek dalším králům ke korunovaci a k výročním slavnostním příležitostem. Píseň „Svatý Václave“, dílo 13. věku, dostává v té době charakter státní hymny.

 

 

Svatý Václave, vévodo české země,

kněže náš, pros za ny Boha, svatého Ducha!

Kyrieleison

Nebeskéť jest dvorstvo krásné, blazě tomu, kdož tam pójde:

v život věčný, oheň jasný svatého Ducha!

Kyrieleison

Pomoci tvé žádámy, smiluj sě nad námi;

utěš smutné, otžeň vše zlé, svatý Václave!

Kyrieleison

Maria, Matko žádúcie, tys Královna všemohúcie,

prosiž za ny, za křesťany, svého Syna!

Kyrieleison

Ty jsi dědic české země, rač pomieti na své plémě,

nedejž zahynůti nám i budúcím, svatý Václave!

Kristeleison

 

čerpáno převážně z knih: Bohemica Sancta - životopisy českých světců a přátel Božích …

vydala Česká katolická charita v roce 1989

Toulky českou minulostí, Petr Hora

vydala Práce, vydavatelství a nakladatelství ROH, v Praze, r. 1985

Petr Piťha, Čechy a jejich svatí

vydal AVED Praha, 1992