www.ao-institut.cz

Výňatky z historie lidstva

2/2010

vYVOLENÝ NÁROD

 

Mojžíšův návrat

 

Opálen, uvolněn a pohřížen do milých vzpomínek vrátil se kníže zpět. Dny na Eb-ra-nitově dvoře byly plny slunečního svitu. Kněžna Brana našla opět svůj ztracený smích a byla svému choti rovnocennou společnicí. Jen těžko se Abd-ru-shin od nich loučil, avšak myšlenka na Mojžíše pobízela ho ke spěchu.

A doma čekal na něho nový úkol. Jinýma očima, z nichž všechen ledový chlad i neklidné záblesky zmizely, pohlížela Juri-cheo na svět. Nahome mlčela o svém prožití, chtěla, aby její pán sám viděl změnu, kterou prošla Juri-cheo. On to viděl a radoval se.

Několik dnů, které zbývaly do příchodu Mojžíšova, bylo vyplněno tím, že Abd-ru-shin zápasil o duši Juri-cheo s ní samotnou. Byla by si nyní ráda nechala pomoci, a přece jen stavěla si znovu a stále do cesty své staré předsudky, staré návyky v myšlení a velmi často i své vlastní domnění, že ví všechno lépe. Ale tyto překážky byly již jen jako sutiny, nic pevného, stmeleného, a jako sutiny daly se odsunout stranou jediným slovem jeho úst.

Nahome držela se v pozadí. Ani dechem nechtěla rušit posvátnou práci na lidské duši. Byla však dosti blízko, aby mnohé mohla pozorovat.

„Jak je to možné,“ pomyslela si, „že člověk, ačkoliv ho to přitahuje k Pravdě, přesto se do posledního okamžiku vzpírá? Je tomu vždy tak?“

Ráda by se byla Abd-ru-shina na to zeptala, ale nenaskytla se jí k tomu vhodná příležitost. Konečně jednoho večera, když Juri-cheo odešla dříve, tázal se kníže dobrotivě:

„Nu, Nahome, vidím ve tvých očích celou řadu otázek, podíváme se, mohu-li je zodpovědět!“

„Pane, proč ti tolik záleží na Juri-cheo? Proč se tolik namáháš o tuto duši, která ti to tak ztěžuje?“

„Juri-cheo je vzácná žena, daleko cennější než mnozí jiní. Pomysli jen: ona zachránila a vychovala izraelskému národu toho, který je má vysvobodit z Egypta a přivést opět k Bohu. Pokud potrvá svět, potud budou lidé na Juri-cheo s díkem vzpomínat. Je tak blízko pravdy, že se mi zdá, jako by se zahalující závoje každým okamžikem musely roztrhnout. Přitahuje však stále nové a nové.“

Kníže lehce povzdechl, Nahome však zvolala:

„Tomu nerozumím! Člověk vidí Pravdu a chopí se jí! Je to přece tak prosté!“

„Ano, dítě, tak to také mnozí dělají. Ostatní však se nemohou zbavit dosavadních názorů a zvyků. Nechápou, že se musí vzdát všeho, aby dosáhli Pravdy. Chtějí si vždy ponechat něco ze starého. Když jsem Juri-cheo všechny námitky vyvrátil, najednou se domnívá, že je příliš stará na to, aby se mohla chopit nového.“

„A není tomu tak?“ tázala se Nahome. Když však viděla, že kníže špatně pochopil její otázku, připojila rychle: „Nebylo by pro ni lépe nechat ji klidně zemřít v tomto stavu, kdy v její duši svítá? Až se znovu vrátí na Zem, bude mít více času na poznání!“

„Tomu ty nerozumíš, Nahome, u tebe je všechno jiné než u lidí. Doba, která plyne mezi dvěma lidskými životy, řídí se úplně podle toho, co zde dole poznali a prožili. Najde-li Juri-cheo ještě nyní cestu k Bohu, tak, že se jí to stane skutečným prožitím, pak může nahoře ve vyšších úrovních pokračovati ve svém poznání. K tomu bych jí chtěl pomoci!“ -

Vstoupil Ne-so-met:

„Kníže, Mojžíš je již blízko. Může tu být za dva dny. Nepřichází sám.“

Kníže vyměnil ještě několik slov s věštcem, a potom se obrátil k Nahome:

„Nyní přišla pravá chvíle pro Juri-cheo, radost ještě více rozevře její srdce a pomůže jí!“

A příštího dne připravil kníže dceru faraonovu na Mojžíšův příchod. Řekl jí také, že očekávaný nemá v sobě již nic ze své staré nevíry. Již dávno nalezl Boha a žije podle jeho přikázání. Tím padla pro Juri-cheo poslední překážka. Jestliže i Mojžíš přijal toto nové, k němuž ji to mocně přitahovalo, pak to musí být to pravé. Rychle a mocně rostla radost v této ženě a v její duši již neměla úzkost žádného místa.

Také Abd-ru-shin se radoval, neboť věděl, že nyní začíná poslední část jeho pozemského úkolu. -

Mojžíš přišel a s ním i žena, kterou si vyvolil během své samoty. Abd-ru-shin zadíval se na Zipporu a viděl, že si Mojžíš nezvolil ženu sebe nedůstojnou. V krásném těle sídlila čistá duše, tvárná jako vosk. Zippora mohla se lehce přizpůsobit novým mravům a novému myšlení. Byla čistá a opravdová, takže mohla být muži opravdovou družkou, neboť sama nesobecky ustupovala, kde ji Mojžíš již nepotřeboval.

To všechno Abd-ru-shin viděl a měl z toho radost. Dal Nahome pokyn, aby se Zippory ujala a opatřila jí vhodný šat. Oděna a ozdobena, jak se na Mojžíšovu ženu slušelo, měla Zippora poprvé předstoupit před Juri-cheo, aby dceru faraonovu neodradil zevnějšek.

Když Abd-ru-shin seděl sám s Mojžíšem a Zipporou u hostiny, byl by nikdo nepoznal v Zippoře ženu z pastýřského kmene. S naprostou samozřejmostí se pohybovala v novém oděvu, ve kterém se plně uplatnila její krása.

Také Mojžíš neustále se pohledem vracel ke své ženě: jak obdivuhodně se rozvinula na těle i na duši. Zdálo se mu, jako by ji dosud vlastně ani neznal. Dlouhá cesta a úzké soužití s ním byly jejími učiteli. Neměl již obav, že by mohla být překážkou na jeho cestě.

Plnými doušky užíval Mojžíš pohodlí, které ho obklopovalo. Domníval se, že v dlouhých letech osamocení ničeho nepostrádal. Teprve nyní viděl, jaký blahodárný vliv má na něho upravené, krásou naplněné okolí. Líbezná vůně, osvěžující čistota, zářivé světlo a harmonické zvuky se spojily, aby muže přicházejícího z pouště jakoby jedním rázem vynesly vzhůru do jiné sféry.

Abd-ru-shin viděl, jak Mojžíš celým svým nitrem všechno vychutnává, a na okamžik ho napadla myšlenka: „Co se stane, jestliže se nyní Mojžíš poživačně oddá pohodlí a odsune svůj úkol stranou? Pak by nebyl tím, koho on potřebuje. Ale nelze mu pomoci ani jediným slovem. Sám musí obstát v této zkoušce.“ V důsledku těchto myšlenek nepronesl Abd-ru-shin ani slovo o Egyptu, a také se nezmínil o Juri-cheo.

Hostina nebyla ještě ani v polovině, když se obavy knížete rozptýlily. Mojžíš se pohodlně posadil na svém sedadle, jako by chtěl do sebe ještě více vpíjet okolní krásu, jeho oči byly široce rozevřeny, dívaly se a dívaly! Náhle, zcela neočekávaně pronesla zvolna jeho ústa:

„Můj ubohý národ!“

Obklopena pohodlím myslela jeho duše na jiné! Tu viděl Abd-ru-shin, že tento pomocník nezklame, a teprve nyní měl velikou radost.

Zdálo se, jako by Mojžíš procitl ze snu a s bdělými smysly se obrátil na svého hostitele.

„Co jest s Izraelem? Pochopil Sethi, že se olupuje o nejlepší síly, když utiskuje tento národ?“

„Ne, Sethi zůstal až do smrti tím, čím byl vždy. Ničemu se nenaučil!“

 

 

„Sethi je mrtev? Pak vládne Juri-cheo? Juri-cheo! Ó, jak dlouho jsem ji neviděl! Jak se o mne asi strachovala!“

„Chtěl bys ji vidět, Mojžíši? Je zde.“ Kníže pokynul a jeden ze služebníků odešel. „Nenávist Sethiho šla tak daleko, že zbavil Juri-cheo následnictví. Ramses je faraonem!“

„Ramses?“

Jako výkřik zaznělo to z Mojžíšových rtů. Viděl ho opět před sebou, jak ho vždy vídával: panovačného, krvežíznivého, chladného a výsměšného, semknuté úzké rty, šikmé čelo a pichlavé malé oči, svědčící o rozumu, který neměl v sobě téměř nic lidského.

Ramses vždy Juri-cheo záviděl a nepřál ji tomu „přivandrovalci“ Mojžíšovi. Jak obtížné to nyní bude národ osvobodit. Ubohý národ. Jak těžce musí to snášet! Všechny tyto myšlenky probíhaly Mojžíšovi hlavou. Byl tak zamyšlen, že ani nezpozoroval vstupující vysokou ženskou postavu, která se pomalým krokem blížila k jídelní tabuli.

Avšak Zippora ji spatřila a její oči se rozšířily obdivem. To musela být Juri-cheo, instinktivně ji poznala. Její ruka se lehce dotkla rámě manželova:

„Mojžíši, pohleď!“

Musela to dvakrát opakovat, pak teprve Mojžíš vzhlédl a zazněl výkřik radosti. S očima zářícíma radostí stanul před tou, která mu byla matkou i přítelkyní a které vděčil za všechno, co mu pozemsky pomohlo.

Když se první radost utišila, posadila se Juri-cheo po boku Zippory. Ani stín žárlivosti nedotkl se její duše, která byla přitahována touto mladistvou krásou. Radost, která ji naplňovala a v níž nebylo přimíseno žádné sobectví, rozjasnila její tvář a někdejší krása zazářila největší měrou.

S obdivem pohlížel Abd-ru-shin na obě ženské postavy, které ztělesňovaly rozkvétající a zralou krásu ženy. A zatímco litoval, že tento obraz nelze zachytit provždy, vklouzla do místnosti Nahome. S šibalským úsměvem se přiznala, že nemohla již déle vydržet být sama.

Posadila se vedle Juri-cheo, ne méně krásná než obě ostatní. Leč její krása byla jiného druhu. Kníže mohl poprvé srovnávat.

Obě ženy mají krásná těla prozářená ušlechtilým duchem. Ale duše Nahome přezařuje všechno a odívá její dokonale krásné tělo světlou čistotou. -

Mojžíš se na dvoře Abd-ru-shinově dlouho nezdržel. On, který se jindy nemohl od knížete odloučit, nyní pospíchal s odjezdem. Zdržel se jen tak dlouho, jak bylo nezbytně nutné, pak hnalo ho to do práce, do jeho úkolu.

Pln radosti pozoroval kníže, jaký cílevědomý a v nitru pevný muž stal se z kdysi tak měkkého mladíka. Bez obav nechal ho odejít. Věděl dobře, že je to rozchod na celý život, že pro ně oba již nebude žádného shledání na této Zemi, ale radostná důvěra naplňovala všechny duše.

Také Juri-cheo se rozloučila se svým chráněncem, a tím více byl Abd-ru-shin překvapen, když mu druhého dne oznámila své rozhodnutí následovat Mojžíše.

„On mne bude potřebovat, kníže,“ řekla pevně. „Tys nasytil mou duši. Strach před Ramsesem, kterým se má duše chvěla, zmizel. Jako nový člověk budu moci žít u dvora faraonova a pokusit se nepozorovaně Mojžíšovi pomáhat a chránit ho. Nikdo jiný nemá takovou možnost jako já, a proto odcházím. Také já jsem našla svůj úkol!“

Kníže ji nechal odejít a nerozmlouval jí její rozhodnutí. Viděl ovšem velmi dobře, že Juri-cheo nebude mít žádného vlivu na svého bratra, který svým zlým chtěním celý zkameněl, ale nechtěl ji připravit o vědomí, že je jí zapotřebí.

„Zdalipak nezapomene, čemu se u tebe naučila,“ povzdechla si Nahome, když s knížetem osaměla.

„Ne, Nahome, toho se neobávám. Její duše, která je v základě vláčná, byla příliš hluboce zasažena. Co v ní zapustilo kořeny, poroste dále. Avšak rozkvete to teprve tehdy, až Juri-cheo jednou dojde k plnému poznání.“

Kníže pronášel tato slova v zamyšlení.

„Milá Nahome, tys jí dala to nejlepší, co je možno člověku dát, a za to ti bude jednou sloužit s obětavou věrností!“

Prorocky zněla tato slova.

Nahome cítila ve své duši pohnutí, jemuž ještě nemohla rozumět. Přemohla ji tichá úzkost, kterou se snažila zaplašit žertem:

„Mně sloužit? Hrdá Juri-cheo? Myslíš, pane, až budeme obě opět spolu na Zemi?“

 

ao-institut