www.ao-institut.cz

Výňatky z historie lidstva

1/2010

vYVOLENÝ NÁROD

 

Probuzení Juri-cheo

 

Příštího dne k poledni přijela Juri-cheo se svým doprovodem. Shledala, že je očekávána. Abd-ru-shin jí na vysvětlenou řekl, že obdržel zprávu od knížete Hun-Dhů.

Jestliže však doufal, že se mu tím podaří zabránit nářku a vypravování o smrti Sethiho i o změně následnictví na trůnu Egypta, pak byla jeho naděje zklamána. Princezna, jindy tak skoupá na slovo, vyprávěla obšírně o zážitcích posledních týdnů.

„Kéž by alespoň Mojžíš byl se mnou!“ neustále opakovala.

Eb-ra-nit přispěchal svému pánu na pomoc. Připomněl jí, že se zde již dříve setkali. Ona však s ním jednala jako s úplným cizincem a zdálo se, že ji jeho vesele důvěrný tón zraňuje.

Jedině Nahome nalezla klíč k srdci hrdé faraonovy dcery, ale i ona musela být opatrnou. Jedno nevhodné slovo mohlo vše pokazit. Nebylo však v povaze Nahome odvažovat každé slovo. Tlak, který takto na ní ležel, ji skličoval. A tak od příchodu Juri-cheo zavládl na dvoře cizí duch, který všechny tížil.

Abd-ru-shin několik dní všechno pozoroval, aniž by o tom pronesl jediné slovo. Pak se rozhodl, že tyto šedivé závoje roztrhne. Zavolal k sobě Nahome a Eb-ra-nita. Jako vždy radostně uposlechli jeho zavolání, ale pak seděli mlčky a stísněně.

„Takto to dále nemůže jít,“ začal kníže hovořit. „Chcete cizímu duchu dát moc, aby ovládl vaše duše? Chcete se z ohledu na Juri-cheo změnit? Čím jí tím prospějete? Je možné, aby se z vaší stísněnosti naučila znát, co je Pravda a Světlo? Není lépe pro ni, jestliže jí poskytnete možnost, aby prožila, jaká krása tkví v přirozenosti? Zalekne se, najednou se bude cítit odstrčená - ale tento úlek bude pro ni hojivým balzámem. Náraz, který ji zabolí, odstraní z její duše část toho zkamenělého krunýře. Věřte mi, že Juri-cheo se bude moci změnit jen tehdy, jestliže vy se nezměníte!“

A aby dal rozmluvě jiný směr a tím ulomil hrot výtce, pokračoval dále:

„Ne-so-met mi dnes přinesl zprávu, že Mojžíš je na cestě sem. Do té doby, než skutečně přijde, může uběhnout ještě několik týdnů, a proto se Juri-cheo o tom nezmíníme. Jeho příchod je mi důkazem, že našel to, co nutně potřeboval. Doufejme, že zde nalezne novou Juri-cheo. Změnil se natolik, že vše staré, lhostejno, v jaké formě, znamenalo by pro něj jen bolest a zatížení.“

Pak hovořili o úplně jiných věcech. Během hovoru oba viditelně ožili. Eb-ra-nitův veselý smích mísil se s hlasem Nahome. Tu se také obličej knížete opět rozzářil. Navrhl, aby si společně vyjeli a pozvali také Juri-cheo.

Nahome spěchala princezně sdělit tuto zprávu, ačkoliv pochybovala, že truchlící faraonova dcera bude souhlasit. Juri-cheo však pozvání radostně přijala. Začala se nudit v osamělosti, kterou si sama zvolila, ale byla příliš hrdá, aby sama hledala nějakou cestu, která by ji z ní vyvedla.

Cestou jel Abd-ru-shin po boku Juri-cheo a Nahome s Eb-ra-nitem je následovali. Dhu-Far uzavíral skupinu. Po delším mlčení se kníže ujal slova:

„Obdržela jsi dnes zprávu z Egypta, kněžno. Co je nového ve tvé zemi?“

Oslovená sebou trhla, neboť se právě touto zprávou v myšlenkách zabývala.

„Můj komoří mi oznamuje, že Ramses dal zahladit v paláci všechny stopy, které upomínaly na Mojžíše,“ pravila stísněně. „Vydal rozkaz, aby Mojžíš, vrátí-li se kdy, byl vyštván psy od prahu paláce. Můj komoří mne prosí, abych Mojžíše varovala. Bojím se, že je to léčka, kterou mi nastražila lstivost mého bratra. Nedovede představit, že skutečně nevím, kde se můj chráněnec nalézá!“

„Co bys učinila, kdyby se Mojžíš vrátil?“ tázal se Abd-ru-shin.

„Nevím, kníže, někdy si přeji, aby se můj syn vrátil, pak si zase představím všechny ty těžkosti, které by tím jemu i mně nastaly. A potom se chvěji úzkostí před jeho návratem a přeji si, aby raději zůstal někde daleko.“

Tato odpověď zřetelně ukázala knížeti, že ještě nenadešel čas oznámit Juri-cheo Mojžíšův návrat. Aby hovor obrátil jiným směrem, tázal se kníže:

„Nepostrádáš zde svých kněží, nestýská se ti po vašich náboženských obřadech?“

Juri-cheo se posměšně zasmála:

„Žádnému vzdělanému Egypťanovi neschází, když se nějaký čas nemusí účastnit něčeho, co je stejně jen vnější formou. Věř mi, Abd-ru-shine, že jsem prohlédla machinace kněží, právě tak jako můj otec.“

„Proč to snášíš? Je to tebe důstojno? Proč nehledáš něco lepšího?“

„Lepšího? Až dosud jsem po něčem lepším netoužila. Kde bych to také našla?“

Oba jezdci, jedoucí těsně za knížetem, rozmluvu slyšeli. Při posledních slovech Juri-cheo pohlédla Nahome zděšeně na Eb-ra-nita:

„Jak je možno znát knížete a přitom se takto ptát?“ tiše zašeptala.

Dříve, než mohl Eb-ra-nit odpovědět, zazněl hlas knížete:

„Nemyslíš, Juri-cheo, že bys našla, kdybys hledala? Umíráš žízní, jsi blízka smrti, ale přece jsi hrda sklonit se k prameni, z něhož tryská životadárný nápoj. Což jsi nikdy nepřemýšlela o tom, co nás všechny zde udržuje, činí veselými a opravdovými lidmi? Nelíbí se ti snad život při mém dvoře více než to, na co jsi byla dosud zvyklá?“

Juri-cheo mlčela, ale v jejím mlčení nebylo vnitřního zahloubání. Její srdce se vzdorovitě vzpouzelo Abd-ru-shinovým slovům. Byla zvyklá na to, že všechno, co ona hovořila nebo činila, lidé chválili a velebili, a proto jakýkoliv jiný názor nesnesla.

Abd-ru-shin, který to vycítil, umlkl také.

Tu pobídl Eb-ra-nit svého koně kupředu, až se ocitl po boku knížete. Začal živě vyprávět, jakou zprávu dostal dnes od kněžny Brany. Sdělovala mu, že náhradou za ztracené syny byli obdarováni roztomilým a líbezným děvčátkem.

„Nepřál sis raději syna, Eb-ra-nite?“ tázal se Abd-ru-shin.

„Mně je jedno, co mi bylo darováno,“ zněla odpověď. „Chtěl bych tě však poprosit, pane, abys brzy přijel k nám a dal dítěti své požehnání. Jistě sám uznáš, že nebudu mít klid, dokud nebudu moci pozdravit svou ženu. Nechtěl bys zítra jet se mnou?“

Abd-ru-shin uvažoval. Pojede-li ihned, mohl by se vrátit dříve, než Mojžíš přijde. Bude-li otálet se svým odjezdem, může se stát, že by pak vůbec nemohl jet. Jakmile Mojžíš nastoupí svůj úkol, bude ho potřebovat. V důsledku těchto úvah Abd-ru-shin slíbil, že bude Eb-ra-nita provázet příštího dne na jeho cestě.

„Doufám, že vy obě, Nahome a Juri-cheo, budete spolu udržovat dobré přátelství,“ zažertoval. „Hleďte, ať nemáte dlouhou chvíli. Je toho tolik k vidění, Juri-cheo, co ti udělá radost. Nepochybuji o tom.“

Ale kněžna se ještě nezbavila svého hněvu, nebyla schopna vlídně odpovědět, a proto raději mlčela.

Všem jí bylo líto. Je smutné vidět člověka, který si sám ve svém srdci postavil valy a hráze proti Světlu. Není možno mu pomoci! On sám musí odklidit to, co vybudoval. Nanejvýš velká bolest tu může ještě posloužit jako nástroj. -

 

Přešlo již několik dnů od chvíle, kdy obě knížata bok po boku odjela, doprovázena četnou družinou. Pro Nahome v jejím jinak tak radostném životě to vždy byly nejtěžší časy, když její pán byl pryč. Množstvím práce a činností pro jiné se vždy snažila vyplnit tuto prázdnotu.

Tentokrát chtěla věnovat všechnu svou péči Juri-cheo. Kněžna cítila úsilí Nahome, ale v nitru se proti němu vzpouzela. Nepřála si žádný soucit! Proto bylo pro Nahome zvlášť těžké se jí přiblížit. Neustala, až konečně přece přišla hodina, kdy se duše Juri-cheo otevřela. Byla to sice jen maličká skulinka, ale byl to přece jen začátek! Duše Nahome naplnila se blahem a otevřela se té, která byla o tolik starší a o tolik chudší!

„Čím to je, že jsi vždy veselá, Nahome?“ tázala se Juri-cheo. „Máš přece dosti důvodů k tomu, aby ses nedívala na život tak lehce. Otec ti byl násilně odňat a ty i tvoje matka jste pozbyly všechno své bohatství a všechnu moc. Ona sama trpí ve smutných vzpomínkách a žije osamělým životem se svými ženami.“

„Má matka nechce žít jinak. Není třeba, aby žila osaměle, v naprosté nečinnosti, kdyby tomu sama nechtěla,“ rychle odvětila Nahome. Nenesla dobře myšlenku na matku, která byla úplně jiná než ona. „Já jsem však našla plný a bohatý život u svého pána, ve službě jemu jsem poznala pravěčného Boha!“

„Hovoříš o službě. Jsi přece knížecí dcera a nepotřebuješ sloužit!“

„Sloužím dobrovolně a děkuji Bohu za to, že to smím konat,“ pravila Nahome vážně. „Věř mi, kněžno, že není nic blaženějšího než zasvěcení života Nejvyššímu.“

„Nazýváš Abd-ru-shina Nejvyšším?“ divila se Juri-cheo.

Nahome potlačila deroucí se odpověď. Faraonova dcera nemohla ještě všechno pochopit. Je nutno s ní hovořit jako s dítětem.

„Ne, myslela jsem Boha! Sloužím-li Abd-ru-shinovi, sloužím tak Bohu, neboť náš kníže je vůle Boží.“

„Toho nechápu. Vyprávěj mi o vašem Bohu, snad tomu pak lépe porozumím!“

A Nahome chopila se neočekávané příležitosti. S hlubokou úctou, neboť jména Nejvyššího jinak nepoužívala, počala hovořit o tom, co naplňovalo její duši. Nalezla prostá a dětská slova, která přesvědčivě pronikala do srdce Juri-cheo.

Jako když sluneční paprsek náhle osvětlí místo, které bylo dosud temné a spálí plevel a udělá prostor pro růst ušlechtilých rostlin, tak slova Nahome zničila mnohé zakořeněné falešné představy, mnohé úponky pýchy a samolibosti. Aniž by si toho byla vědoma, dotýkala se svou řečí míst, která chvějíce se a obnažená spočívala v duši její posluchačky.

Ale když se dotkla těchto bolavých míst, vzápětí vlévala do zjitřených ran jakoby hojivý balzám.

Juri-cheo propukla v neovladatelný, bezmezný pláč. Nezadržitelný proud slz očistil její duši, zbavil ji pout, která ji od narození svírala.

Nahome ji ponechala jejímu pláči. Ne snad, že by zvlášť rozuměla její bolesti, nýbrž proto, že nevěděla, jak utišit tento nesmírný, srdcervoucí pláč. A právě to bylo to pravé. Nahome tiše opustila komnatu. Když pláčem vyčerpaná Juri-cheo konečně vydechla, nemajíce slz, cítila se tělesně úplně rozbita, ale její duše začala rozkvétat. Proniklo jí srdeční teplo, které vyvolávalo veliký pocit štěstí.

Nahome nyní toužila po návratu knížete více než kdy jindy. Musí vzít tuto duši do svých léčivých rukou. Jen aby na ní nic nezkazila. Nahome bylo z toho úzko. Netušila, že nikomu mimo ni by se nebylo podařilo, co ona nevědomky vykonala z lásky. -

 

ao-institut