Schopnosti lidského mozku

Instinkt

 

Pokud zde postupně hovoříme o předpokladech a schopnostech lidského mozku, pak je úplně samozřejmé, že se musíme nyní zmínit i o schopnosti takzvaného instinktivního jednání, které spočívá především v poznávání hrozeb bezprostředního nebezpečí v přírodě, a tomu odpovídajících obraných reakcích v jednání člověka.

Instinktivní jednání je druh mozkové práce, která nás po miliony let spojuje s pozemsky-bytostně-zvířecím původem. Schopnost instinktivního jednání je dědictví po našich původních zvířecích předcích, kteří ve svém životě plně používali tento instinktivní, podmíněně reflexivní způsob poznávání situací, stejně, jako to činí i všechna další zvířata. Instinktivní jednání je tedy jednání plně vlastní všem zvířatům. Je úzce svázané s bytostnou podstatou zvířete a v hrubohmotných tělech je pak právě k tomuto instinktivnímu jednání vybaven zvířecí mozek již v předchozích kapitolách zmiňovaným Limbickým systémem.

Limbický systém je základním orgánem zvířat pro ovlivňování jejich instinktivního chování a jednání. Limbický systém má úzké spojení s pro nás neviditelným světem bytostného působení ve hmotě. Ve svých záchvěvech čerpá z těchto proudů a podvědomě přijímá impulsy z tohoto bytostného světa.

U zvířat je Limbický systém úplně rozvinutým, plně ovládajícím veškeré pudové chování v prožívání - obrany, útoku, rozmnožování. Samozřejmě, že u některých zvířat se tento Limbický systém rozvinul ještě více, až na samu hranici možností, tak, že tato zvířata z části pak projevují určitou vědomou inteligenci a tedy i schopnost učení se. Je tak přirozené, že některá zvířata mají tedy i určitý druh mozkové kůry, podobající se velmi vzdáleně Velkému mozku člověka. O tom však budeme hovořit ještě později.

Nyní vraťme se zpět k mozku lidskému.

Již jsme hovořili o tom, že v určitý čas na zemi (před miliony let) se vtělily v průběhu březosti do nejvýš vyvinutého zvířecího druhu takzvané hominoidní větve nikoli bytostně zvířecí duševní části, nýbrž s pozemským tělem spojil se (inkarnoval) poprvé lidsky duchovní druh. Tak započala se odvíjet zcela nová etapa Země, v níž převzal následně vládu duchovní druh - člověk.

A právě spojením lidsky duchovního druhu s pozemským tělem započal se odvíjet úplně zásadní nový směr používání tehdejšího, ještě ryze zvířecího mozku. Tlak chtění lidského ducha přes nervstva v mozku začal přetvářet nové poměry v dosavadním uspořádání činnosti jednotlivých částí. Tyto změny dotkly se v určitém směru všech mozkových orgánů, a to jak Malého, tak i Velkého mozku. Duchovní tlak vynutil si proměny v zachvívání takovým způsobem, že doslova od generace ke generaci měnila se postupně struktura mozkových orgánů, zejména pak Mozku Velkého, jehož původním základem je zmiňovaný Limbický systém. Lidský duch začal měnit převratným způsobem nástroj mozku ke svým potřebám, jež lišily se úplně od potřeb zvířecího druhu.

Zásadní změnou prošel tedy právě i Limbický systém, do té doby pracující jen pro potřeby zvířecích instinktů. Tento, doposud pro zvířecí duši plně vyhovující orgán, začal být pro potřeby lidského ducha svými možnostmi stále méně dostačujícím. Protože však kromě již zmíněného instinktivního – podvědomého jednání umožňoval zároveň formovat částečně i určité jednání vědomé, veškerá síla lidského ducha k vědomému uplatnění se ve hmotném světě směřovala již v počátcích prvotního úsilí o myšlení a uvažování do těchto míst. Tlak chtění ducha, jeho vědomého poznávání prostředí hmoty, postupně stále více posiloval vyzařování horní kůry Limbického systému. Původní jen tenká vrstva mozkových buněk, náležící k základu Velkého mozku, jež byla úplně spojená s ostatními vrstvami Limbického systému, začala se tak stále více rozvíjet, aby odpovídala potřebám ve hmotě působícího ducha, a především, aby dokázala stále lépe přeměňovat tento tlak ducha do srozumitelného jednání ve hmotném světě.

Tak rozvíjela se stále nová spojení ve vyzařování jemných mozkových buněk, jež se současně zmnožovaly a sílily v průběhu staletí, tisíciletí a statisíciletí vždy nověji a nověji. Nakonec vyvinul se z původního Limbického systému orgán, pracující zcela sám pro sebe - Velký mozek.

Velký mozek stal se nástrojem pro vědomé - rozumové chápání hmoty ve všech situacích, v nichž se chce člověk uplatňovat, kdy chce být srozumitelným pro sebe i pro druhé. Tak rozvíjela se postupně v této části mozku také schopnost řeči, schopnost psaní i veškeré kombinace myšlení a zpracování smyslových vjemů, aby uplatnění ve hmotě bylo pro lidského ducha co nejlepším. Současně rozvíjely se i všechny mozkové buňky, sloužící ve Velkém mozku jako přijímače a vysílače, pracující intenzivně v naladění na vlně jemnohmotných myšlenkových forem, jejichž obsah a různorodost jsou pro nás v celé své šíři a druhovosti nepředstavitelnými.

Po miliony let jsou ukládány v těchto částech jemnohmotného myšlenkového světa stále nové a nové živoucí formy myšlenek lidí. Odtud pak působí tyto formy také zpětně na nervové buňky Velkého mozku, jež pracují současně i jako zpětné přijímače k zachycení a dalšímu zpracování těchto myšlenkových forem.

Tak nakonec se stalo člověku, že s tímto vypěstováním Velkého mozku vytvořil v záření mozku stav, kdy přijímací schopnosti původního Limbického systému mozku jsou pod nebývale silným tlakem záření vlastního Velkého mozku natolik zeslabeny, že dnes je původní čisté, přírodně instinktivní vnímání, vyjma rozmnožovacího pudu, u mnoha lidí otupělé vůči všemu neviditelnému i viditelnému dění v přírodě a většina lidí nepoznává bytostné záchvěvy, které ostatním živočichům přirozeně napovídají o blížícím se nebezpečí, zemětřesení, bouři, povodni a mnohých dalších přírodních změnách. Přitom veškerý život na Zemi je v moudrosti Zákonů Stvořitele vždy varován před příchodem takových změn, aby mohlo být zachováno co nejvíce životů zvířat i lidí.

Žel, lidé jsou díky dlouhodobě potlačovanému vnímání vjemů, které právě přichází skrze jemné instinktivní impulsy v Limbickém systému mozku, vydáni v nepřipravenosti všanc zmíněným přírodním jevům, které pak často způsobí u lidstva veliké materiální škody a především způsobují stále častěji ztráty na životech.

V budoucnu se však tento stav změní, vrátí se na místo, kde mělo se vše správně nacházet v původním předpokládaném vyzařování Velkého mozku vůči ostatním mozkovým orgánům. Dnes stojí v tom lidé zcela zmatení, bez přehledu a vyjasnění všech souvislostí.

Tak kupříkladu známá východní bojová umění rozvíjí v meditacích právě především schopnosti na naladění instinktů ve vnímání záchvěvů protivníka. To je ale právě jen posilování práce Limbického systému mozku. Je samozřejmé, že tento stav jeví se pak ve změně posíleného vyzařování Limbického systému jako posun a osvěžení oproti normálnímu převažujícímu silnému záření Velkého mozku. Ve skutečnosti však musí být takováto cvičení propojena s úplnou vnitřní proměnou člověka, aby mohlo být hovořeno o pravém rozvoji duchovních schopností. Limbický systém sám o sobě spojuje svým vyzařováním jedině s přírodou, s bytostným světem v přírodě.

Návrat k tomuto jednání tak není možné nazývat plnocenným duchovním pokrokem. Samostatným, intenzivním cvičením mozkové části Limbického systému dostal by se člověk po čase naopak na roveň přírodních národů, žijících sice plně v souladu s přírodou a s bytostným světem, avšak žijících primitivně na nižším duchovním stupni. Vyšší stupeň ducha ve spolupráci se správným zachvíváním Limbického systému umožňuje pak skrze Epifýzu - Šišinku mozkovou plnocenné spojování s nejvyššími úrovněmi bytostného, na jehož vrcholu tyčí se i částečně známá Walhalla nebo také jinak zvaný Olymp - sídlo vysokých bytostí, řídících přírodní děje v pozdějším Stvoření, které dávné národy běžně poznávali, ale na svém stupni vývoje je mylně nazývali bohy. Ve skutečnosti jedná se o vznešené a mocné bytostné služebníky, pracující jedině v souladu s Pravěčnými Zákony v Pozdějším Stvoření.

Největší škodou v tomto směru tak jsou dochované báje a pověsti o těchto bytostných služebnících, sídlících v síních Walhally, neboť jsou v těchto bájích vykreslení takovými, jakými ve skutečnosti nikdy nebyli. Duchovně otevřený člověk v budoucnu bude opět smět poznávat správně skrze vjemy Limbického systému ve spojení s Epifýzou pravý druh bytostného působení ve Stvoření.

Toto působení jeví se dnes často lidem také jako drsné, všechno ženoucí kupředu, bez ohledu na to, co je slabé a nemocné. Určitý druh zdravé útočnosti je vlastní všemu, co je spojeno s bytostným působením. Je to však jen pomáhající, ozdravující boj, jenž přináší vývoj a posun kupředu. Bytostné působení ve hmotě je vlastně trvale udržujícím vše v pohybu. Instinktivní jednání je ve správném způsobu u člověka vždy impulsivním - bezprostředním jednáním. A to ať již v obraně či útoku. Instinktivní jednání v Limbické části mozku je spouštějícím přes orgány Malého mozku nervový systém, známý jako SYMPATHIKUS a PARASYMPATHIKUS. V nastavení jednoho nebo druhého spouští se tak u člověka buď obrana nebo útok.

U dřívějších národů bylo vždy ceněno jednání hrdinské neohroženosti, jež dávala poznat to, jak takový odvážný rek zvládl své vnitřní pochody pudu sebezáchovy a ve spojení s duchovním nitrem ovládá svůj Limbický systém natolik, že jej vždy řídí směrem ven v aktivním nasazení tělesných sil. Toto bylo právě ceněno nejen tehdejšími lidmi, ale i bytostnými služebníky, jako znak velikosti, jako hrdinská protiváha slabošskému strachu a zbabělosti.

U žen pak byl velmi ceněn v bytostném zachvívání čistý mateřský pud, jenž naopak spouští jednání účelné obrany - ochrany. Tyto vlastnosti jsou v projevech u člověka vždy vystupující navenek v řádu setin vteřiny. Jedná se tedy o instinktivní podvědomé jednání.

Úlohou duchovního druhu, k němuž má náležet člověk, je však přinést do tohoto instinktivního podvědomého jednání, čerpajícího z čistě drsného bytostného druhu, jenž žene vše k nutnému pohybu, zušlechtění, schopnost pomoci všemu slabšímu v rozvinutí duchovní vlastnosti spolucítění.

Bude-li tedy člověk působit v těchto záchvěvech, pak porozumí nejen přírodě ve vjemech instinktivního přijímání Limbického systému, ale především porozumí sám sobě, jakožto duchovnímu druhu, jež má za úkol zušlechťovat svým citem veškeré dění na Zemi.

Jestliže zde ve čtenáři vzniká ještě otázka, v jakém vztahu je k popisovanému instinktu lidem také známá intuice, pak si zde uveďme ten nejzákladnější rozdíl mezi těmito dvěma mozkovými schopnostmi.

Instinkt je schopnost vnímání impulsů čistě přírodního - bytostného druhu.

Intuice u člověka působí vždy, když se k němu přiblíží duchovní vůdce či pomocník, který přináší impuls varování či objasnění v nějaké věci.

Působení duchovního vůdce či pomocníka přichází vždy přes ducha člověka, tedy cestou Malé sluneční pleteně, odkud spěchá tento impuls až do orgánu mozku k vědomému zachycení. To, že čas od času zachytí takovýto impuls i člověk, jenž se jinak o své duchovní potřeby nezajímá, je dáno intenzitou síly, kterou vysílá ve varování nebo pomoci duchovní vůdce. Takovýto stav však není nikdy trvalým, naopak bývá výjimečným ve zcela mimořádných situacích. Kromě toho, duchovní vůdce člověka vysílá jemnější impulsy - rady a pomoci ke každému jednotlivci téměř nepřetržitě. Tyto impulsy jsou však slabšími a z největší části ozývají se jen jako jemné záchvěvy impulsů svědomí či touhy po pomáhání druhým. O tom však budeme ještě v souvislostech s mozkovými schopnostmi člověka hovořit zcela samostatně v budoucnu.

 

©  2006, VOLÁNÍ, s.r.o.