www.ao-institut.cz

České dějiny

1/2010

 

Dánská válka

ZE STARÝCH POVĚSTÍ:

 

Albrecht z Valdštejna

 

Na dveře obydlí dvorního matematika a astronoma Jana Keplera klepe důstojník, zahalený až po oči v černý plášť. Teprve, když ho sluha uvede do mistrovy pracovny, odloží návštěvník klobouk a sejme látku s obličeje - je to Albrecht z Valdštejna. Přichází se ptát, zda učený muž vypracoval jeho horoskop - již před týdnem mu poslal data svého zrození, aby mohl hvězdář vypočítat postavení hvězd v okamžiku Albrechtova příchodu na svět.

Kepler se zadívá svým bezúsměvným, chladným pohledem dlouze na šlechtice. Nejsou ani příliš vzdáleni věkem - hvězdář a voják. Jenom 12 let je dělí - za to však je dělí mnohem víc, než čas. Dobyvačný, chtivý zrak netrpělivého hosta jakoby se lámal při setkání s očima, které uvykly probírat se nekonečnou, věčnou oblohou, bloudit v nedozírných výškách nad touto zemí a jejími vteřinovými starostmi a bolestmi.

Kepler neustává si prohlížet návštěvníka a Valdštejnovi začíná být úzko, jakoby byl sám pod čočkou nějakého dalekohledu, kterým míří hvězdář až na dno duše. Ale neodváží se přerušit ticho. Je to astronom, který začne - navazuje zřejmě někde uprostřed svých myšlenek: „ ... totéž sestavení hvězd, téměř totéž a přece se dráhy tolik rozcházejí; až nakonec vystupují opět táž zlá znamení ...“

O čem to mluví hvězdář? Valdštejn neklidně poposedne v křesle.

„Promiňte, urozený pane,“ vzpamatovává se Kepler, „nemohl jsem se zbavit jedné vzpomínky. Dostal se mi do rukou kdysi horoskop téměř shodný s vaším, A přece náležel muži, který nemohl být vám nepodobnější.“

„A kdo byl, smím-li se ptát, můj dvojenec v mluvě hvězd?“

„Nikdy jste o něm neslyšel a dnes je jistě půl století nebožtíkem - byl to jakýsi kejklíř, kouzelník a prý trojnásobný doktor; Faust se jmenoval. Ale jméno vám nic neřekne. Nechme mrtvých stínů a vraťme se k nesmrtelným hvězdám. Sestavil jsem obraz nebeských planet v hodině vašeho narození; váš horoskop mnoho povídá, ještě víc napovídá.“

„Mistře, žízním po tom, co jste o mně vyčetl z hvězdné konstelace a prosím vás snažně, nehleďte na to, zda jste objevil předzvěsti zlé či dobré, otevřeně mi vše řekněte, snesu každou pravdu...“

„Nejsem zvyklý říkati něco jiného, než pravdu,“ přerušil Kepler Valdštejna, „jak vy ji snesete, je vaše věc, urozený pane. - Při vašem vstoupení na tento svět vládl nebi Saturnus. Je to mocná planeta, která vštěpuje do duše melancholii, zlé myšlenky, mysl nutká k bdělosti, činí však ducha věčně nespokojeného. Člověk, kterému vládne Saturnus, hledá neustále rozluštění tajemství života, v alchymii, kouzlech, ve styku s duchy, je chtivý všeho nového, opovrhuje lidskými příkazy, mravy i náboženstvím. Nevěří v boha ani v lidi, jako by vše bylo klamné a skutečnost byla ukryta někde za vnější tváří tohoto světa. Saturnus zbavuje lidi lásky a přátel, a kdo je zrozen v jeho znamení, je stejně prudký jako vrtkavý, neboť nemá, o co by se opřel. Naději v této hvězdné konstelaci dává, že záhy následuje Jupiter, planeta, která slibuje vysoké hodnosti, vítězství nad nepřáteli, bohatství, moc. A protože Merkur stojí přesně naproti v horoskopu vaší urozenosti, zdá se, že připoutáte k sobě mnoho lidí, kteří vám budou muset sloužit, nebo že snad jednou povýšíte na hlavu vzbouřenců. Celý obrazec však spojuje s vaší osobou různé a ukrutné zmatky a nebezpečí.“ Hvězdář umlká, mlčí i Valdštejn.

Pak zaskřípe do ticha brkové pero - to Kepler připisuje datum k Valdštejnovu horoskopu: 1609.

Valdštejn slouží v Matyášově vojsku a když volají čeští stavové Matyáše na pomoc proti Pasovským, proti císaři, stojí Valdštejn v čele moravské jízdy, která vtrhne do Čech, do Prahy. Tehdy je již plukovníkem, královským komořím.

V této hodnosti je určen, aby uvítal v Olomouci r. 1614 arciknížete Ferdinanda, budoucího českého krále. Má dost příležitostí, aby si pohodlně prohlédl svého nastávajícího pána; pozoruje ho v kostele při dvorní mši a pak v jesuitské koleji při slavnostním divadelním představení. Ne, nelíbí se Valdštejnovi ten pobledlý mladý muž, vodově modrých, bezvýrazných očí, jehož ústa s masitým, odvaleným spodním rtem zdají se býti věčně pootevřena. A vojáky asi budoucí král moc nemiluje; má kolem sebe samé kněze, starce. Prý se také stále modlí, postí - to je ostatně vidět i na jeho vpadlých tvářích. Ne, Valdštejn si takto panovníka nepředstavuje.

Ale události se již kvapně chystají k výbuchu, let blížících se mraků nedovoluje se ztrácet v úvahách tak malicherných. Zemí otřásá podkopná práce rebelie, stavové českého království odmítají přijmouti Ferdinanda králem. Záhy stojí česká šlechta v otevřeném odboji, její vojska, vedená Thurnem a Mansfeldem s počátku vítězí; k českému odboji se přidává i Morava.

Co učiní velitel moravského jezdeckého pluku, pan plukovník Albrecht z Valdštejna? Valdštejn srovnává vyhlídky zápasících: na jedné straně ten habsburský zbožný patron, mnich na trůně, na druhé straně šlechtická společnost dobrých i zlých chlapíků, chytráků i lajdáků, společnost, která asi dovede všechno spíš, než udržet pevně v rukou rebelii, organisovat odboj vojensky i diplomaticky. Ještě nějaký čas odhaduje Valdštejn možnosti obou táborů, nakonec se přece rozhodne pro habsburskou stranu. I když se mu Ferdinand nelíbí - a nelíbí se mu z té duše - přece jen je na straně krále velká moc: spolu se svými zahraničními spojenci může pravděpodobně vyhrát, neboť je bezmezně houževnatý, pokud jde o náboženství. A tato válka bude vedena také o víru a pak - vyhraje-li - najdou jeho věrní takových odměn u dvora, kterých by nikdy nedosáhli ti, kdo by šli s odbojnými stavy. Šlechtic nedovolí šlechtici vyšinout se příliš nad ostatní, ale král má moc vynést až na nejvyšší vrchol... A k nejvyššímu vrcholu musí Valdštejn proniknout, jedině tam bude moci žít, dýchat, tam snad najde...

Dost snění. Ještě není vrabec v hrsti. Dobrá, Valdštejn učiní, seč bude, aby ze svého nevojáckého korunovaného mnicha učinil válečného vítěze a pak se už uvidí, jak a čím Ferdinand oplatí.

V Olomouci, kde Valdštejn jako nejvyšší velitel stavovského vojska se svým plukem kvartýroval, byla uložena i pokladna moravských stavů. Ta má Valdštejnovi naráz dopomoci k Ferdinandově přízně. Plán je záhy vymyšlen. Valdštejn posílá svůj pluk z města s rozkazem, aby táhl k uherské hranici, sám že ho záhy dojede; zůstává v Olomouci jen s malým houfem mušketýrů; nyní má volné pole. Zatím se však v poslední chvíli najednou ukáže, na jak tenkém vlásku visel zdar podniku. Valdštejnův pluk se totiž znenadání vrací do města - strážmistr hlásí svému plukovníkovi, že si nedovedl vysvětliti, proč že jich plukovník ještě nedojel, že také nedostal nařízení stran nocování... Ale to již nemá čas domluviti Valdštejn, který nedovede vztekem a rozčilením slova vypravit ze staženého hrdla, vytrhne rapír a probodne strážmistra, tak jak před ním sedí na koni. Voják se pomalu sveze se sedla s kordem v těle - ostatní jsou bledí, neodváží se ani pohybu. A Valdštejn využívá překvapení, rychle jmenuje nástupce zabitého strážmistra a znovu nařizuje pochod z Olomouce. Pluk bez hlesu poslechne.

Teď však nelze ztrácet již ani minuty. S čtyřiceti mušketýry kvapí Valdštejn k domu zemského pokladníka, snadno si vymůže vstup - kdo by neotevřel vrchnímu veliteli? - a již má strážce pokladu nasazený meč na hrdle. Když mu vojáci odebrali klíče, sváží ho provazy, roubíkem vraženým do úst zabezpečí jeho mlčení a hned nakládají ve spěchu těžké truhlice. Než se přepadený jak se patří probere, jsou vojáci pryč. Kdyby nebylo pout, myslel by nebohý pokladník, že se tu přehnalo zjevení.

Valdštejn přivezl Ferdinandovi se svou osobou i 96.000 říšských tolarů, celou zemskou pokladnu moravských stavů.

*

Na Bílé hoře bojoval Valdštejnův pluk, plukovník sám však řídil obsazování měst v severních Čechách. Bitva, kterou mu takto osud uspořil, rozhodla aspoň o vítězství strany, ke které se přiklonil. Habsburská karta vyhrála. Začalo se s výplatou výher. První Valdštejnovou odměnou byl příděl některých panství, konfiskovaných odbojníkům. Zároveň se zúčastnil spolu s jinými velkého finančního podniku: razil minci pro krále; nově ražené peníze, kterým podnikatelé dovedli ubírat obratně stříbra, zanechávaly tučný zisk v kapse mincovní společnosti.

Zatím se změnila česká zápletka v evropskou válku a osud nešetřil příležitostmi, kdy mohl Valdštejn dohnat zmeškanou bitvu bělohorskou. Bojiště pokryla zem, od moře k moři hřměl třesk zbraní; válka neznala hranic států a národů, strhávala do svého proudu nové a nové soupeře, nové a nové oběti.

Nebylo mnoho bojišť, kde by nebyl zazněl suchý a zmrazující hlas císařského generála Albrechta z Valdštejna. Z praporčíka z doby prvního uherského tažení stal se proslulý vojevůdce, z nepatrného šlechtice se stal kníže, později vévoda a „milý strýc císařův“ - jak mu právo tohoto důvěrného oslovení byl udělil vděčný Ferdinand II. Zvykl si Valdštejn na císaře, ba někdy i obdivoval jeho vášnivou, fanatickou oddanost církvi a víře, která dovedla oživit bledé Ferdinandovy oči. Snad mu ji Valdštejn i trochu záviděl - sám by nikdy nedovedl propadnout tak vší osobností nějakému citu, čemukoli.

Asi je šťasten Ferdinand, když se vmyslí do úlohy zachránce náboženství. Tento opožděný křižácký rytíř - při tom uboze nerytířský - má něco, co Valdštejnovi chybí: dar věřit. Albrecht mu za to dodává, čeho zase postrádá Ferdinand: sílu rváče, chytrost muže a zkušenost vojáka.

Někdy se Valdštejnovi zdá, že osud schválně spřáhl jejich životní cesty, cesty lidí tak odlišných. A vskutku, potřebují se navzájem, neboť roste-li císař vtipem a odvahou svého generála, roste Valdštejn z blahobytné půdy císařského dvora.

Mocný generál vykoupil v Praze na Malé Straně veliký počet domů, celých bloků a ulic, aby padly pod krumpáči dělníků a ustoupily rozměrnému, nádhernému paláci, který vyrostl na jejich místě. Pyšným průčelím obytného stavení, dlouhými facadami rozlehlých stájí a trakty pro služebnictvo obkličovala nová přepychová stavba krásnou zahradu, plnou vzácných stromů a cizokrajných květů. Kašny, bazén, zvěřinec oživovaly pohled na zeleň trávníků a alejí, když udivení návštěvníci stanuli pod vysokou klenbou loggie - vlašského sloupoví, které mohl valdštejnskému paláci záviděti královský Belveder.

Valdštejn oslňoval leskem své moci. Sám prostý, vojácký, obklopil se dvorem šlechticů a služebníků, na nichž nešetřil. Jako král měl i on svého vrchního hofmistra, čtyři komoří - všichni byli hrabaty - v čekárnách bylo k službám připraveno vždy několik svobodných pánů a rytířů (každý s pážetem a sluhou), 60 mladých šlechticů konalo pážecí službu v bleděmodrých sametových uniformách, protkaných zlatem a stříbrem. Sama vévodská kuchyně zaměstnávala přes 60 kuchařů a topičů, celý dvůr pak čítal na 900 lidí. A když se dal některý návštěvník zvědavě zavésti do stájí pražského paláce, spatřil u mramorových žlabů 300 vybraných jezdeckých koní - kruhy u žlabů a řetězy vázání leskly se vyleštěnou mosazí.

Pod opuštěným pražským hradem vyrostla hrdá residence Albrechtova, jako okázalá výzva moci a zlata. A měl zlaté kořeny rostoucí kmen valdštejnské pýchy. Vévoda, který nedovedl šetřit na vojácích a vojně, bral dobré úroky z válečných podniků: dobře si dal ode dvora zaplatit své služby a vojenské kontribuce, které vymáhal od obsazených, ovládnutých i spojeneckých zemí, byly prameny, jimž nedovolil vyschnout. Jen z německé říše činila kontribuce vyplacená Valdštejnovi 60 milionů tolarů. Nebylo snad evropské banky, kde by mocný muž neměl uloženy sumy, hodné královských pokladen. A byl to vskutku sám císař a král Ferdinand, který často našel ve Valdštejnovi věřitele velikých zápůjček.

Kdo by tušil v tomto prchlivém a neklidném vojákovi tak střízlivého a přesně počítajícího hospodáře? Časem zcelil Valdštejn statky získané konfiskacemi, darem od Ferdinanda i koupí v jediný celek, ve velké vévodství Frýdlantské. Na 100 čtverečních mil zaujímalo toto panství s Jičínem, Českou Lípou, Frýdlantem, Vrchlabím, Hostinným...; ohromný díl severovýchodních Čech spojen v jediné ruce v državu, kterou nikdy nikdo předtím v takovém rozsahu v Čechách neměl. A nejen, že Valdštejn dovedl toto knížectví vybudovat, on dokázal víc: ovládl je svou správou tak, že vyrostlo v nejvýnosnější a nejbohatší část země. Frýdlantskému panství se vždy musely vyhnout pochody císařského vojska; zatím, co v příboji a odboji války, útoků a průjezdů se ostatní Čechy měnily v poušť, nazývána závistivě Valdštejnova država „šťastnou zemí“. Zvláštní kancelář se soudem a dvorskými úředníky řídila správu panství se štábem inspektorů a hejtmanů po krajích, zatím co finančnictví země obstarávala komora se zkušenými komorními rady.

I vlastní peníze razil Valdštejn pro své poddané, kteří za ochranu před útisky vojny museli draze platit prací - a tu jejich pán neslevil. Především obilí, obilí bylo třeba vydupat ze země, obilí, které panské mlýny semlely. Valdštejn dodával mouku císařské armádě - a byla to dobře placená dodávka. Pro armádu pěstovaly valdštejnské hřebčince ušlechtilé koně a pro vojáky pracovalo sta pasířů, tkalců, krejčích a sedlářů.

Valdštejn nejen, že postavil císaři vojsko, které dosáhlo až čtyřnásobné výše obvyklých tehdy armád, nýbrž zaručil i jeho bezvadné zásobování, výcvik i kázeň.

Jaký div, že se Valdštejn změnil z generalissima spíš v spoluvládce císařova? Jeho tituly rostly, dostalo se mu ještě hodností knížete Meklenburského, Zaháňského, Hlohovského, byl jmenován generálem moře Oceánského a Baltického, v jeho ruce se sbíhaly nitky života a smrti tisíců, osudy jednotlivců a států čekaly na jeho pokyn často spíš než na vůli Ferdinandovu.

R. 1624, v době, kdy císař slepě podepisoval, k čemukoli ho Valdštejn vybídl, kdy předbíhal přání svého generalissima, kdy habsburský trůn se zdál podepřen valdštejnským mečem a jedině jím - tehdy si Albrecht vzpomněl opět na Keplera. A vznesl na učeného hvězdáře zvláštní přání: aby porovnal jeho horoskop s horoskopem císařovým.

Chce snad jeho knížecí milost měřit konstelaci a sílu obou hvězdných obrazců? Má úmysl ...?

Netrpělivé mávnutí ruky přerušilo dotaz Keplerův: jen ať se učený pán netrápí, na co Valdštejn srovnání potřebuje. Potřebuje ho a to stačí.

Tu se Kepler nakloní nad svá znamení a znaky, klidně zapisuje, počítá jako by tu vznešeného hosta nebylo. Konečně pozvedne hlavu a hlasem stejně nevšímavým a lhostejným, jako by opět říkal tu nejvšednější zprávu, oznamuje vévodovi - a Frýdlantský vyskakuje se židle a nemůže uvěřit svému sluchu. - Cože? Že se má císaře varovat? Že mu hrozí od něho nebezpečí - (zešílel snad hvězdář?) - že asi za deset let hrozí strašné zmatky, které zničí valdštejnskou moc a štěstí!

*

Trvalo týdny než se Valdštejn uklidnil, než sám sebe přesvědčil, že se Kepler mýlil, musel mýlit. Což se něco změnilo mezi oběma „spoluvládci“ říše, knížetem a císařem? Ne, nesmysl, nic! Dál vládl Valdštejn ve svém vojsku, dál si mohl dovolit vypoklonkovat posly od císaře s neuctivým vzkazem: „Řekněte Jeho Veličenstvu, aby se zaměstnával lovem a nestaral se o válku.“ Mohl odmítnouti císařem doporučené uchazeče o důstojnická místa, když se mu znelíbili. Ne, nic se nezměnilo, poslouchali, podřizovali se Valdštejnovi všichni dál, stejně jako dřív, poslední voják i císař.

A stejně jako dřív přinášel vojevůdce svému vladaři k stupňům trůnu vítězství za vítězstvím. Musí svého pána vynést na nejvyšší stupeň světské moci, vnutit mu vládu nad Evropou, musí - proč? Protože je to jeho pán! A čím mocnějšímu pánu sloužíš, tím více roste i tvoje moc. -

Dr. Miloš Kratochvíl, Památné bitvy našich dějin

 

Z POHLEDU HISTORIKŮ:

 

Dánská válka

Naděje těch, kdož doufali, že potlačením a potrestáním českého povstání a porážkou Mansfeldovou ve Falci válka nadobro jest ukončena, záhy se ukázaly klamnými. Osud zimního krále, který za krátkého panování tak málo našel podpory ze zahraničí, budil soustrast a touhu po pomstě. Unie protestantská, tak tupě lhostejná v době, kdy její zakročení mohlo přivoditi netušený obrat, počala horlivě zbrojiti na ochranu vypuzeného Fridricha. Stará žárlivost proti Habsburkům oživovala: K unii přidružila se: republika Hollandská, král anglický Jakub I. a dánský král Kristián IV. Největší váhu mělo, že mravním podněcovatelem tohoto hnutí protihabsburského byla sama katolická Francie, jejíž vládní otěže r. 1624 do svých rukou převzal výtečný státník kardinál Richelieu. Ovládaje jménem slabého krále Ludvíka XIII. Francii po 18 let, vytýčil své politice za konečný cíl, oč marně kdys usiloval král Jindřich IV., zničiti totiž převahu, kterou měly v Evropě obě větve rodu Habsburského.

Novou nastávající válku radostně vítali zvláště čeští emigranti neboli vystěhovalci, usazení ponejvíce v místech pohraničních, neboť doufali, že obrat štěstí válečného nejen jim umožní návrat do vlasti, nýbrž opájeli se smělým snem, že bude lze v zemích českých obnoviti opět stav z dob předbělohorských. Tato náboženská stránka chystaného boje měla ovšem za následek, že se Richelieu, hlava státu, obrovskou převahou katolického, ostýchal prozatím zasáhnouti v zápas přímo vojenskou mocí francouzskou, ale vše, co bylo proti Habsburkům, docházelo u Francie nejvydatnější podpory mravní a peněžité. V čelo spojených vojsk postavil se dánský král Kristián a bylo velmi pravděpodobné, že první jeho veliké vítězství nad císařskými strhne do jeho tábora celé protestantské Německo, neboť již proskakovaly v něm obavy, že by mohl císař své moci v Německu využitkovati zrovna tak, jak učinil v Čechách.

Proti tak veliké síle nepřátelské mohl císař, jemuž při prázdných pokladnách nebylo lze vydržovati velikého vojska, spoléhati leč na pomoc Maxmiliána Bavorského, pomoc ta však nebyla nezištná. Za okolností takových velice vhod přišla Ferdinandovi nabídka, učiněná českým pánem Albrechtem z Valdštejna, že mu vlastním nákladem sebere a vydržovati bude značné vojsko.

Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna narodil se r. 1583 na tvrzi v Heřmanicích, poblíž dnešního Josefova, z prostředně zámožných rodičů nekatolických. Jediná jeho sestra stala se později manželkou Karla staršího ze Žerotína. Albrecht záhy úplně osiřel a byl svým poručníkem dán na studie doma i v cizině, na školy vesměs protestantské. Přes to však působením olomouckého jesuity Víta Pachty stal se později katolíkem. Nečinil tak ovšem z opravdového přesvědčení, neboť ve věcech náboženských byl po všechen svůj život stejně lhostejný jako ve věcech národní cti, a jediným zdrojem všech jeho činů dobrých i zlých - a těchto nepoměrně bylo více než oněch - byla nezkrocená ctižádost a téměř chorobná lakota. Po ukončení studií vykonal, jak bylo tenkrát u šlechtické mládeže zvykem, delší cestu po Itálii a Francii, na níž si oblíbil hvězdářství (měl na př. styky se slavným Kepplerem) a astrologii, jíž do smrti horlivě byl oddán. Záhy obrátil se k řemeslu vojenskému, bojoval za Rudolfa II. v Uhřích proti Turkům, později vstoupil do dvorských služeb císaře Matyáše.

 

Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna

(Souvěká mědirytina, v pozadí zobrazeno Valdštejnovo zavraždění)

 

Sňatkem s nehezkou obstárlou vdovou nabyl značného nemovitého majetku na Moravě. Když vypuklo české povstání, Valdštejn na chvíli váhal. Dal se od moravských stavů zvoliti za velitele sbíraného vojska povstaleckého, ale současně najímal vlastním nákladem pluk pro císaře v Nizozemí. Rozhodnuv se konečně pro stranu císařskou, zpronevěřil Valdštejn značný obnos peněžitý, který mu byl od stavů svěřen. V bitvě na Bílé hoře zmíněný pluk jeho bojoval, on sám však náhodou přítomen nebyl.

Pobělohorské tresty byly lakotnému Valdštejnovi vítanou příležitostí k nebývalému obohacení. Štěstí přálo mu neobyčejně, takže za krátko byl z největších boháčů souvěké Evropy, třeba však též přiznati, že prostředky, jichž užíval k dosažení tohoto cíle byly velmi nevybíravé, někdy i nekalé. Kořistník nejen užil svých hotovostí a věna své druhé manželky, rodilé hraběnky Harrachovy, k půjčkám císaři na vysoký úrok a k levnému zakupování statků, nýbrž neštítil se ani lichvy a vhod mu bylo i obohacení na účet ožebračeného obyvatelstva. Byl členem družstva, kterému Ferdinand II. dal právo raziti mince, a razil minci lehkou a špatnou. Jeho svědomí mlčelo, když lakotná ruka sáhla i na majetek Smiřických, jejichž dědicové nedopustivše se nijaké viny z pouhé bázlivosti prchli za hranice. Rozsáhlé statky Valdštejnovy rozkládaly se po valné části krajů Litoměřického, Boleslavského a Hradeckého. Na nich Valdštejn vzorně pečoval o hospodářství a živnosti, leč úřednictvu, stejně jako lidu poddanému byl krutým pánem, často i nespravedlivým. Poněvadž byl Valdštejn, jak už řečeno, z předních věřitelů císařových, nebyl také tento skoupý v projevech své přízně k němu.

 

Líc a rub tolaru Albrechta z Valdštejna

Na přední straně obraz vévodův, pod ním znak Jičína (slunce), kde byla mince ražena,

na rubu pod vévodským kloboukem erb s s rodovým znakem Valdštejnů a znaky jeho panství

 

R. 1624 povýšil Ferdinand Valdštejna do stavu knížecího s titulem knížete Frýdlandského. Průběhem dánské války, ve které se Valdštejn výborně osvědčil, byl dokonce jmenován frýdlandským vévodou a dáno mu i nebezpečné právo v obvodu svého vévodství raziti vlastní minci, povyšovati do stavu šlechtického a udělovati právo měšťanské. Frýdlandský (tak nazýván byl Valdštejn od přátel v důvěrných hovorech) měl i vlastní svou dvorskou kancelář a dvorskou komoru, zkrátka vytvořil vlastní stát ve státě. Středem jeho knížectví, později vévodství byl Jičín, o jehož zevní zvelebení nemálo se přičinil, založiv v něm kollej jesuitskou. Tam nejraději ve chvílích oddechu sídlíval, obklopen jsa dvorem vpravdě královským.

Nuže, takový byl tedy muž, který v okamžiku svrchované tísně přiskočil Ferdinandovi II. na pomoc. Nechybělo sice ani mezi vlastními krajany a souvěrci vlivných mužů, kteří před ním varovali, tak na příklad sám Vilém Slavata, jenž se štítil nekalých podniků Valdštejnových, zvláštním pamětním spisem císaře před ním důrazné varoval. Nic však naplat, císař přijal nabídku Valdštejnovu, Frýdlandský stal se generalissimem a zůstal jím i tehdy, když se od něho odloučil provázející jej předseda dvorské vojenské rady, nemoha se s ním shodnouti pro jeho pánovitost a umíněnost.

Strana protihabsburská postavila do pole dvě vojska, z nichž jednomu v severním Německu velel král dánský, druhému Mansfeld, v jehož táboře bylo také mnoho českých vystěhovalců. Proti Kristiánovi postavil se Tilly s vojskem bavorským a ligistickým, proti Mansfeldovi Valdštejn s vojskem vlastním. Rok 1625 minul však bez zvláštnějších událostí na bojišti za neplodného vyjednávání o mír. Teprv r. 1626 srazil se Valdštejn s Mansfeldem a porazil jej 25. dubna rozhodně u Dessavy. Poražený Mansfeld v patách jsa stíhán vítězem, ustupoval Slezskem na Slovensko, aby se tam spojil s Gabrielem Bethlenem. Nepokojný tento kníže totiž nedlouho po míru v Mikulově sáhl znovu ke zbrani proti císaři, když oslyšel jeho žádost o ruku své dcery. Avšak ani tentokrát nevytrval, obnovil již v květnu 1624 s Ferdinandem mír. Zase jen na několik málo měsíců, neboť sotva vypukla válka dánská, hned zase vstoupil ve spolek proticísařský. Leč osudná jeho vrtkavost, tolikrát již osvědčená, přinesla i tentokrát zase českým emigrantům, kteří v něj skládali naděje největší, jen bolestné zklamání. Když vstoupil Valdštejn na území Slovenska, mohl válečné podniky zastaviti téměř již docela, neboť tou dobou bylo již v proudu nové vyjednávání Bethlena s císařem o mír.

Mansfeldovi, jenž nemaje o tom tušení, že vstupem na Slovensko dostal se na území nepřátelské, nezbývalo, než rozpustiti své vojsko; děla a jiné válečné zásoby prodal tureckému pašovi v Budíne a sám v průvodu několika důstojníků se odebral na poloostrov Balkánský, hodlaje proniknouti k moři Jaderskému a po benátské lodi dostati se zase na bojiště; cestou však zemřel v malé vsi na hranici dalmatské. Zatím skutečně došlo k podepsání míru mezi císařem a Bethlenem v Levoči dne 28. prosince 1626. Byly jím obnoveny v podstatě podmínky mikulovské, nadto však Bethlen byl nucen císaři zavázati se slavným slibem, že nikdy již nepozdvihne zbraně proti němu.

V té době tekla zase krev i v Čechách, a to krev selská. Vpád Mansfeldův do Slezska a Uher byl pokynutím protestantskému obyvatelstvu v Čechách, aby se vzbouřilo a tím císařské vojsko odvrátilo v jinou stranu. Skutečně pak na několika místech, jako v kraji Kouřimském, Hradeckém a jinde povstali sedláci a jali se mstíti na svých pánech pro dosavadní pronásledování. Největší povstání bylo v Kouřimsku, jehož prý se účastnilo přes 8000 sedláků; nejlépe řízeno bylo v kraji Hradeckém, kde sedláci vystupovali jako „stav čtvrtý“. Tu jednoho sedláka nazvali Žižkou, jenž je pak vedl. Avšak všechna ta povstání skončila smutně, protože mezi sedláky záhy nebylo ani jednoty ani dobrých vůdců. Povstalci byli poraženi, ohavně trestáni věšením, řezáním nosů, v kole lámáním, bičováním nebo doživotním vězením.

Zatím také v severním Německu po delším nerozhodném válčení porazil Tilly krále dánského u Luttera 27. srpna 1626, takže Kristián IV. Byl nucen uchýliti se do vlastních svých zemí. Valdštejn po rozpuštění vojsk Mansfeldových odešel ze Slovenska do Čech, kde přezimoval, načež z jara roku příštího vtrhl do Slezska, rozprášil tam poslední zbytky vojsk někdy Mansfeldových a donutil tamní stavy, aby se pokořili císaři. Po té odešel do Němec a rozmnožuje neustále své vojsko vyklidil téměř celé severní Německo, ba i Jutsko, odkud král dánský odešel na ostrovy. O dobývání těch se však Valdštejn pokusiti nemohl, nemaje válečného loďstva. Na pevnině vzdorovalo už jen jediné pevné město Stralsund.

Všestranná tato vítězství vedla konečně i k rozhodnutí o změnách politických v Čechách a na Moravě a k dalšímu zostření boje proti nekatolíkům. V radách císařových dlouho zápasil proti sobě dvojí směr. Někteří jeho rádcové, hlavně cizinci, povzbuzovali císaře, aby zrušené zemské ústavy již neobnovoval, ale aby vládl po své vůli neomezeně. Tím nebyli by však potrestáni bývalí protestantští Čechové a povstalci, neboť ti již zemřeli na popravišti, nebo se chystali již k smutnému vyhnanství v cizině. Krutý trest byl by však, úplným zrušením ústavy české, stihl šlechtice katolické, kteří v zemi zůstali a v dobách nejtěžších zachovali věrnost Ferdinandovi II. Tito mužové byli by přišli o veškeré výsady a svobody stavu svého.

Katoličtí šlechtici čeští s panem Vilémem Slavatou v čele tudíž důrazně odpírali radám cizinců a jejich přičiněním stalo se, že ústava česká nebyla zrušena naprosto. Ale velikým proměnám zabrániti ovšem nestačili.

Císař a král Ferdinand II. po dlouhých poradách obnovil ústavní zřízení české a vydal je dne 25. května 1627 pod jménem „Obnoveného zřízení zemského“ a to jazykem nejen českým, nýbrž i německým. Základem jeho jsou tyto články:

Především byl rod Habsburský prohlášen za dědičný na českém trůně, aby nemohlo nikdy o tom býti pochybováno, jako se stalo při posledním povstání. Odtud tedy nebyl nový král český přijímán sněmem, nýbrž nastupoval po smrti svého předchůdce prostě právem dědickým. Dále místo dosavadních tří stavů království Českého (stavu panského, rytířského a městského) byli zřízeni stavové čtyři, a to jako stav nový a první, stav duchovenský, k němuž náležel arcibiskup, biskupové a všichni preláti a opatové těch klášterů, které měly zemské statky; ostatní stavové zůstali v témž pořádku, jako bývalo. Dalším článkem Obnoveného zřízení zemského bylo, že nesměl nikdo býti trpěn jakožto obyvatel v království Českém, kdo se nestal katolíkem, t. j. kdo se nesrovnával s panovníkem ve víře.

 

Komenský žehná vlasti

(Josef Mathauser )

 

Dále bylo ustanovení ve věci jazykové. Až dosud byl ve všem království český jazyk řečí panující. Na sněmech, při soudech, při deskách, slovem při vší veřejné správě toliko česky se mluvilo a psalo. Nyní však k vůli cizincům, jichž se veliké množství do země nastěhovalo a statků zde nabylo, bylo ustanoveno, že ve všem veřejném životě, jako při soudech, úřadech vedle češtiny také němčina má býti jazykem rovnoprávným.

Velké proměny byly též vykonány při soudech, zejména při soudě zemském, který dosud byl tak řečeným vrchem práva, což znamenalo, že z rozsudků, které vynášel, nebylo odvolání. Obnoveným zřízením vyhradil si král právo, že odvolání ode všech soudů má k němu býti činěno. - Na místě dosavadního způsobu soudnictví veřejného a ústního zavedeno bylo jednání tajné a písemné. - Zemský sněm zůstal Obnoveným zřízením v platnosti a ponecháno bylo mu právo velmi důležité, totiž povolovat berně. Nesměl tudíž král bez svolení sněmu vybírati žádných daní v Čechách. Z toho důležitého práva plynula pak i práva jiná, jako na př. právo dozoru, jak se peněz, jež sněm povolí, užije.

Před bitvou Bělohorskou měl však sněm právo raditi se o tom, co sám za důležité uznal, v jakékoliv věci; ale toto právo mu Ferdinand II. odňal a nařídil, že jest mu mluviti a usnášeti se jen o tom, co mu král předloží k úřadě. Obnovené zřízení zemské pro Moravu s obsahem podobným bylo vydáno r. 1628. Teprve později (r. 1640) shledáno, že toto omezení sněmu jest kruté, a bylo mu povoleno i samostatné návrhy činiti a raditi se o nich, jen kdyby se nedotýkaly věcí politických.

Jak patrno, byly změny v ústavě, zavedené Obnoveným zřízením zemským velmi značné a dalekosáhlé, proměňujíce téměř z kořene všechen posavadní zemský řád. Na jedno sáhnouti neopovážil se však ani vítěz bělohorský: na svrchovanost a neodvislost Českého státu, jenž i nadále jako před tím s ostatními zeměmi Ferdinandovými byl spojen pouze osobní neboli personální unií. Ovšem politický národ český, to jest svobodné obyvatelstvo Čech, očividně přestával býti českým ve smyslu národním a jazykovém, vždy více ozývala se na lavicích sněmovních, v kancelářích, a při soudech němčina, která se stávala obcovacím jazykem nejen přirozených Němců, nýbrž i přistěhovalých dobrodruhů národností jiných. Štěstí ještě, že některé z těchto přistěhovalých rodů šlechtických ku podivu záhy u nás vymřely. A tak zůstal jazyk český s počátku v platnosti jen u stavu městského, nyní na sněmu čtvrtého, avšak jednak byl význam tohoto stavu ochromen již od r. 1547, jinak i v něm počala se ujímati němčina neblahým opičením po stavech vyšších.

Jakmile bylo vydáno Obnovené zřízení, potvrdil císař Ferdinand II. všechna ostatní privilegia Českého království, pokud ovšem nebyla ve sporu s jmenovaným zřízením, jakož i začal vydávati řadu nařízení ve smyslu jeho.

Prvé takové nařízení, jež vydáno bylo dne 31. července r. 1627, týkalo se konečného a rozhodného provedení náboženské jednoty v Čechách, a to, aby na příště byli v zemi trpěni jen katolíci. Dle tohoto mandátu byly ustanoveny zvláštní reformační komise z osob světských i duchovních, jež měly pečovati, aby všichni poddaní byli přivedeni zase k poslušnosti katolické církve. Osoby stavovské, páni rytíři a obyvatelé královských měst měli býti do 6 měsíců před komisi předvoláni a přiznati se ku katolické víře. Kdo by v této době nechtěl se zříci svého náboženství nekatolického, měl v dalších 6 měsících majetek svůj vyprodati - ovšem jen katolíkovi - a odejíti ze země.

 

Čeští bratři odcházejí z vlasti

(V. Stříbrný)

 

Dne 17. září r. 1627 doplněn byl mandát ten jiným, jímž nařízeno, že všichni, kdož se chtějí vystěhovati ze země, musí dříve zaplatit pokutu za „ohavnou rebelii“, zadržené daně a soukromé dluhy. - Mandátem tím byla vlastně vyhoštěna ze země veliká většina všeho národa, neboť bylo poměrně málo těch, kdož se odhodlali za změnu víry své zachovati si vlast a majetek. Mnozí doufali, že snad dříve, než uplyne daná lhůta, bude nařízení to polehčeno. Skutečně pak byla četným osobám, zejména z vyšších stavů, na přímluvu katolických pánů, vyměřená lhůta prodloužena. Jmenovitě Vilém Slavata, nejvyšší kancléř, nebyl pro přísné tresty, pokud rozkaz ten týkal se osob šlechtických, ale radil k poshovění. Měl za to, že ti, kdo nemohou odloučiti se od svého majetku a vlasti, konečně přece stanou se katolíky, kdežto ti, kterým by nebylo poshověno a byli by nuceni ze země vyjíti, nikdy již k církvi katolické se neobrátí.

Nastala velmi smutná doba houfného stěhování. A ještě záviděno těm, kdo jíti mohli a směli, neboť právo volného odchodu nevztahovalo se na poddaný lid, jemuž do ciziny nebylo dovoleno jíti, ale toliko rozkázáno, aby vrátil se k náboženství katolickému. Tehdy nikdy nikdo arci netušil, že nevolnictví selského lidu v budoucnosti se obrátí ve prospěch českého národa; kdyby byli sedláci měli volnost stěhovati se, byli by zajisté za příkladem stavů vyšších ohromnou většinou vyšli do ciziny, tam se rozptýlili a postupem času pozbyli svého jazyka, jako se to stalo při české emigraci šlechtické a měšťanské. Takto však uhnětený a porobený lid selský stal se jediným téměř zachovatelem českého jazyka, čímž pro budoucnost připravil možnost národního obrození.

 

Pane, zůstaň s námi, neb se připozdívá

(A. Liebscher)

 

Mnozí odcházeli do ciziny, aniž majetku svého prodali neb jej jinak opatřili: šli v pravém smyslu slova jako žebráci. Jiní zase na oko stali se katolíky, doufajíce v budoucnost. Největší protivenství stihlo poddaný lid selský, proti němuž vystupováno bylo od vrchnosti s krutou přísností. Nebylo divu, že docházelo na mnohých místech k bouřím a vzpourám proti reformačním komisím. Poddaný lid, nesměje se veřejně stěhovati do ciziny, utíkal v noci za hranice, zejména z krajů blízkých Sasku a Slezsku. Běda však tomu, kdo byl přistižen!

Největší houževnatost při provádění katolické reformace jevily ženy. Mužové ještě snadněji dali si říci, ale selské i městské ženy tak rozhodně odporovaly všem snahám missionářů a úřadů, že to až podiv vzbuzovalo.

Mnoho-li selského lidu a obyvatelstva z poddaných měst uteklo za hranice, o tom nemáme bezpečných zpráv. Obyvatelstva z královských měst, ze stavů panského a rytířského, které smělo volně odejíti, nechtělo-li se státi katolíky, odešel počet veliký. Dle starého, dosti pravděpodobného podání vystěhovalo se v době té okolo 36.000 rodin stavovských. Již z cifry té možno souditi, jak veliké množství bylo asi ostatního lidu, který ušel do ciziny.

 

Čeští bratři odcházejí z vlasti. Roku 1627 vydáno bylo přísné nařízení, že nekatolíci nesmějí

v Čechách a na Moravě přebývati, a jenom z Čech vystěhovalo se 36.000 nejpřednějších rodin.

(„Historie českého národa v obrazech“, Josef Mathauser)

 

Luteráni usazovali se nejvíce ve Slezsku, v Prusku a nejhojněji v Saších. Jednota bratrská, již vedl Jan Amos Komenský, veliký učitel národů, nalezla útulek v Polsku; mnozí šlechtici a měšťané, kteří klonili se k církvi reformované (kalvinisté), uchýlili se zase do Holandska a Anglie. Z Moravy prchal lid hlavně na Slovensko do Uher. Tam vznikl známý a významný popěvek:

„Nevzali jsme s sebou nic, po všem veta,

jen bibli Králickou, Labyrint světa.“

 

Odjezd J. A. Komenského z vlasti

(Stanislav Hudeček)

 

Avšak vystěhovalci měli také potřebu útěchy náboženské, neboť většinou jedli v cizině velmi trpký chléb. Kam přišli, bylo na ně pohlíženo nedůvěřivě, ano mnozí, kteří měli v Čechách veliké statky, vyžebrávali si v cizině chleba. Srdce se chvěje a oko rosí slzami, čteme-li o bědách a svízelích, s nimiž bylo zápasiti nešťastným vystěhovalcům. Vždyť i bohaté kdysi šlechtičny prosily o kousek plátna, o kousek chleba a nějaké přístřeší.

Roku 1627 dal císař svého syna Ferdinanda III. v Praze korunovati za budoucího českého krále. Ve dnech, kdy tisíce nešťastníků slzami skrápělo rodnou zemi, kterou zakrátko měli opustiti, síněmi hradu Pražského rozléhaly se sladké zvuky italské opery, zánovního druhu divadelního básnictví, spojujícího dramatickou deklamaci se zpěvem a hudbou. Neboť Ferdinand II., jenž tak bezcitně podepisoval kruté mandáty, byl příznivcem hudby, kterou miloval stejně náruživě jako lov.

Není pochybností, že přísnost, s níž bylo po vydání Obnoveného zřízení postupováno proti Čechům, měla původ ve vítězství zbraní císařských. Mnohé známky nasvědčovaly tomu, že císař pomýšlí využitkovati vítězství také v Německu, aby také tam zřídil neomezenou moc panovnickou a posílil církev katolickou. Při tom spoléhal Ferdinand II. na Valdštejna, nic nedbaje četných stížností a výstrah před bezohledným vojevůdcem, jenž vojsko své neustále rozmnožoval, ačkoli se válka dánská očividně schylovala k vítěznému pro císaře konci. Neboť Kristián IV. zkrušen byl tak, že byl nucen požádati císaře o mír, jehož se mu v Lubeku r. 1629 skutečně také dostalo.

Za pobytu svého v Praze obnovil Ferdinand II. všechny nejvyšší úřady zemské, obsadil zemský soud, čímž byl zahájen nový ústavní život, ale hned s počátku objevilo se mnoho nesnází a nesrovnalostí, které byly zaviněny jednak tím, že Obnovené zřízení zemské z r. 1627 bylo ve mnohém nejasné, což časem bylo nutno teprv opraviti, jednak tím, že po válce dánské nedošlo k míru, ale k nové, nebezpečnější válce všech ostatních. -

 

J. A. Komenský se loučí s vlastí

(Josef Mathauser)

 

SLAVNÍ POBĚLOHORŠTÍ EMIGRANTI 1. Václav Hollar (1606-1677): Světoznámý grafik, virtuos všech technik, pracovitý (přes 4000 opusů), vědecky přesný, nebarokně střízlivý. Dokonale zobrazoval krajiny, městské veduty, kroje, živočichy, rostliny aj. přírodniny, lodě, zbraně, podobizny, kreslil přesné mapy. Světoběžník Hollar od roku 1627 putoval Evropou, aby nakonec - s intermezzem delšího pobytu v Antverpách - zakotvil v Londýně. Byl učitelem kreslení prince waleského, později královským kreslířem a rytcem. Získal šlechtický titul, je pohřben ve westminsterském opatství, ale závěr života měl strašný. Mor mu vzal ženu i syna, požár Londýna veškerý majetek. Zemřel v totální chudobě. 2. Jan Amos Komenský (1592-1670): Zřejmě nejproslulejší osobnost našich starších dějin, univerzální duch, vůdčí představitel české kultury 17. století. Zakladatel moderní pedagogiky a didaktiky, autor převratně nových (obrázkových) učebnic jazyků, tenkrát evropských bestsellerů (Brána jazyků, Orbis pictus). Lexikograf, filosof, reformátor, autor velebných utopických projektů lidské všenápravy a vševědy, hlava exulantského českobratrského hnutí. Vlast Komenský opustil v roce 1628, do 1656 žil v polském Lešně, odkud se ovšem pracovně vzdaloval (Anglie, Švédsko, Uhry). Posledních 14 let života prožil v Amsterodamu. 3. Karel Škréta (1610-1674): Zakladatel českého barokního malířství, tvůrce evropsky věhlasného výtvarného díla. Jako protestant odešel Škréta do exilu v roce 1628. Pobýval hlavně v Itálii, kde umělecky vyzrál. Pak přijal katolictví, což mu na rozdíl třeba od Hollara umožnilo návrat do Prahy (1638). Vyrostl v excelentního portrétistu a malíře oltářních obrazů (např. v kostelech sv. Mikuláše, Tomáše, Štěpána, P. Marie před Týnem, Na Zderaze). Jeho díla oslňovala realismem a psychologickým vhledem. Po řadu let byl Škréta v čele pražského malířského cechu. 4. Pavel Stránský (1583-1657): Měšťanský právník a politik, radní z Litoměřic, po emigraci (1628) správce gymnázia v polské Toruni. Proslul dějepisnou encyklopedií O státě českém (Res publica Bohemiae). Všestranné poučení o předbělohorských poměrech v českém království se stalo klasickým dílem o naší minulosti i odrazovým můstkem pro Balbína, Pešinu z Čechorodu aj. pozdější historiky.

J. A. Komenský (zemřel 1670) utěšoval se: Věřím, že vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, o lide český! („Historie českého národa v obrazech“)

 

Komenský v Klopotech píše „Labyrint světa“

(J. F. Hetteš)

 

 

Ferdinand II. (1578-1637), český a uherský král, římskoněmecký císař. V našich zemích panoval od skonu svého předchůdce císaře Matyáše, tedy od dubna 1619 až do své smrti, ovšem s více než roční přestávkou, zapříčiněnou povstaleckou vzdorovládou Fridricha Falckého. Byl synem arcivévody Karla Štýrského a Marie Bavorské. Pocházel tedy z vedlejšího, štýrského kolena Habsburků a povznesen byl k nástupnictví proto, že jeho bratranci Rudolf II. a Matyáš zůstali bezdětní. Pro pochopení rodových vazeb: nám dobře známý bojechtivý biskup Leopold Pasovský byl Ferdinandův o osm let mladší bratr. Osobně prý byl Ferdinand II. vlídný, laskavý, štědrý až k rozdavačnosti a bezpříkladně zbožný. Říkávalo se, že je to mnich s korunou na hlavě. Do života českých zemí však zasáhl tak krutě, jako snad žádný jiný Habsburk. Odpovědností za pobělohorské popravy si vysloužil přívlastek „krvavý“. S jeho jménem je kromě Bílé hory a staroměstské exekuce spojeno i vydání Obnoveného zřízení zemského, počátek tvrdé rekatolizace, později vražda Albrechta z Valdštejna (1634). V r. 1635 Ferdinand II. o vlastní újmě, čili bez souhlasu českých stavů, odstoupil Sasku Horní a Dolní Lužici; čímž svévolně okleštil soubor zemí Koruny české.

 

Valdštejn byl dvakrát ženat. Toto je portrét jeho druhé manželky Isabely Kateřiny z Harrachu (1601-1654). Podobu její předchůdkyně Lukrécie Nekšovny z Landeku (asi 1582 až 1614) neznáme. Oba sňatky byly chladným kalkulem. V nenápadné vdově Lukrécii vyženil chudý šlechtic jmění - stal se majitelem velmi slušného panství s takřka devíti stovkami poddaných, totiž Vsetínska a Lukavska (území kolem dnešních Slušovic). Poprvé se Valdštejn ženil jako šestadvacetiletý, postonávající Lukrécie však do pěti let zemřela (1614) na tuberkulózu. Druhým sňatkem (1623) si devětatřicetiletý Valdštejn bral vliv a moc. O sedmnáct let mladší Isabela byla totiž dcerou císařského rady Karla z Harrachu, o němž se říkalo, že je šedou eminencí u vídeňského dvora. Bratr nevěsty Arnošt z Harrachu pak byl novopečeným pražským arcibiskupem. Ačkoli Isabela zažila hodně samoty, všechna svědectví charakterizují manželství jako zdařilé. Svého chotě přežila o dvacet let. CÍSAŘŮV VOJEVŮDCE Čtyřicetiletý Valdštejn, muž posedlý touhou po moci a bohatství, se stal „českým Napoleonem“. Právě se podruhé oženil s dcerou císařova důvěrníka Karla z Harrachu. Sňatek mu snad doporučil sám Ferdinand II., Valdštejnův věčný dlužník. Těsně před svatbou byl Albrecht povýšen na generálního vachmajstra pěchoty - k velké závisti okolí se tak ocitl mezi císařskou generalitou. Ta hodnost byla zřejmě svatebním darem. Vzápětí se ženich dočkal daru dalšího. Takřka už scelené frýdlantské panství udělil panovník Valdštejnovi v léno a přidal mu k ohromným statkům titul vévody. Velký kondotiér měl před sebou krátký, ale oslnivý čas. Byl druhým mužem ve státě hned po císaři. Hvězdy nelhaly...

 

Z PENĚZ získaných machinacemi během pobělohorských konfiskací vybudoval si Valdštejn v Praze luxusní palác, pyšné sídlo, jež mělo konkurovat Hradu. Na malostranských Pískách za babku skoupil 23 domků drobných řemeslníků, řezníků a pekařů, několik zahrad, cihelnu a vápenici, další parcely. Některým majitelům nikdy nezaplatil, zato je nemilosrdně vyhnal, a kdo si nepospíšil, tomu začali vojáci rozebírat střechu nad hlavou. Tři roky dával dohromady pozemky a pak v nevídaném tempu stavěl. Palác projektovali vesměs italští umělci v čele s A. Spezzou, dílo vedl vévodův stavební odborník, plukovník G. Pieroni. Během sedmi let vznikl palác s nepřehledným množstvím komnat, velkolepá zahradní lodžie (salla terena), jízdárna, stáje pro 300 koní, jeskyně s umělými krápníky, na konci zahrady dokonce i rybník s ostrovem (v r. 1816 konal na rybníku pokusy s parním člunem Josef Božek). S ještě větší marnotratností dal vévoda zařídit interiéry. Palác byl přeplněn sochami, obrazy, gobelíny, koberci, vzácným nábytkem. Všude převládala oblíbená modř - modré tapety, čalouny, nebesa. Bylo zde kdeco, i vycpaný kůň, který pod Valdštejnem padl v bitvě u Lützenu, jen knihy chyběly - na četbu si vévoda nepotrpěl... Paláce si majitel ale příliš neužil. Pobyl v něm jen několikrát a krátce. Vždy však vyžadoval absolutní klid. A tak musely být ulice vystlány slámou tlumící drkotání povozů, zvony nesměly zvonit a psi štěkat. Palác samotný prý měl hodnotu 50 000 zlatých, zařízení uvnitř trojnásobně vyšší. I tak šlo o pouhý zlomek Valdštejnova majetku.

 

Popravy na náměstí Staroměstském v Praze, dne 21. června r. 1621

(Stanislav Hudeček)

 

LÉTA 1620-1630 představovala tragický a závažný mezník starších českých dějin.

Abychom se lépe zorientovali, pokusme se na závěr o elementární přehled událostí v časové ose...

1620: Bílá hora - porážka stavovského povstání (8. listopad). Příkaz pražským městům odevzdat všechny zbraně. Karlova univerzita předána do správy jezuitům.

1621: Poprava 27 předáků odboje (21. červen). Revoluční Nizozemí vstupuje po uplynutí dvanáctiletého příměří opět do války s habsburským Španělskem. Prosinec - z Prahy a Čech jsou vypovězeni nekatoličtí kněží, současně přichází zákaz přijímání podobojí.

1622: Císařský „generální pardon“ -verbálně odpuštění rebelům, fakticky vlna podvodných majetkových konfiskací, decimujících šlechtu i královská města (od února). Zabavené jmění má možná hodnotu 10 miliónů kop míšeňských grošů. Podzim - do městských rad mohou napříště vstupovat jen katolíci.

1623: Fridrich Falcký, nyní emigrant v Haagu, zbaven kurfiřtství. 1621 přišel o Horní Falc, 1623 i o Rýnskou. Prosinec - finanční bankrot v českém státě.

1624: Březen - katolické náboženství prohlášeno císařským patentem za jediné přípustné. Vlastní počátek násilné rekatolizace za pomoci vojska a jezuitských misionářů.

1625: Duben - vstup Dánska do války. Prosinec - Haagská dohoda, zrod protihabsburské koalice Dánska, Nizozemí, Anglie aj.

1626: Vpád Dánů a jejich spojenců na Moravu (srpen).

1627: Ústava absolutismu - Obnovené zřízení zemské. Zatím pro Čechy (květen), příští rok i pro Moravu. Červenec - Ferdinandův mandát nekatolickým stavům: Buď do 6 měsíců přestoupit na katolictví, anebo do května 1628 odejít ze země...

 

Komenský žehná vlasti

(E. Staněk )

 

„TOULKY ČESKOU MINULOSTÍ“, Petr Hora, vydalo: Práce, vydavatelství a nakladatelství ROH, 1994

„OBRÁZKOVÉ DĚJINY NÁRODA ČESKOSLOVENSKÉHO“, Rezek, Dolenský, Kosina – 1924

 

zpracoval ao-institut