www.ao-institut.cz

České dějiny

9/2008

 

Jan Žižka z Trocnova

 

 

 

ZE STARÝCH POVĚSTÍ:

 

O Žižkovi

 

Po smrti krále Václava r. 1419 byly zlé, těžké časy, neboť veliké množství nepřátel spiklo se proti Českému národu. Všech nejhorší byl Zigmund, Uherský král, bratr někdy Václava krále, kterýž Zigmund veřejně řekl, že by za to Uherskou zemi chtěl dáti, by v České zemi Čecha nebylo nižádného.

Tenkráte, když běželo o zhoubu našeho království a o vyhlazení českého jazyka, povstal ten znamenitý Čech z řádu zemanského, velmi udatný, jednooký Jan Žižka z Trocnova, jenž se pak psával z Kalicha.

Ten z Boží milosti povstal vzhůru a táhl vojensky polem na nepřátele svého národa, i na ty, kdož byli s nimi za jedno a byli nepřáteli mistra Jana Husa, a na ty, kdož nepřijímali pod obojí. Všude proti nim volal do zbraně, ať všichni, kteří mohou pro starost a mladost, jsou vzhůru na každou hodinu. Volal a povzbuzoval, aby si nikdo nezasteskl v ten čas protivenství, aby se všichni statečně postavili a nepočítali, že jsou malí proti velkým, nemnozí proti mnohým, neoděni proti oděným.

Základ jeho vojska byli sedláci a s nimi potíral v častých bitvách a bojích obrněné rytíře a cvičené žoldnéře. A pole nikdy neztratil. Ale nejen silou, jež rostla nadšením, a svým uměním vůdcovským, než i lstí hubil své nepřátele.

Tak r.1420 v březnu táhl z Plzně do Tábora nedávno založeného se vším lidem svým, jehož bylo na nejvýše čtyři sta se sestrami a pračaty.*) Vozů bojovných měl jenom dvanáct a jízdných koní devět. A tu ho stíhali páni, kteří byli ve službách Uherského krále, se dvou stran. Jedni od Písku za ním pospíchali a páni z Plzeňska od Strakonic, jež vedl veliký mistr Strakonický.

Když Žižka Štěken protáhl a táhl k Sudoměři krajinou lučinatou mezi mnohými rybníky, dohonili ho páni, tak že nemohl dále ustupovat a jejich přesile uniknouti. Bylo mu v patách dva tisíce samých jízdných a všichni v dobrém, těžkém odění. Strach a hrůza šla z těch „železných pánů“.

Žižka však mysli nepozbyl. S nevalným svým houfcem, ozbrojeným namnoze jenom cepy, ustoupil za rybník, jenž slul Škaredý a jenž byl tenkráte vypuštěný, i šikoval se tu a vozy přitočil k vysoké hrázi.

Tu prý také poručil ženám svého zástupu, aby pokladly na měkké dno rybníka do trávy a v rákosí své závoje, pleny i rouchy.

A jen se tak stalo, již zjevily se houfy železných pánů, a pole, luka kolem i sám širý rybník hemžily se těžkými jezdci, jejichž zbraň a zbroj se na slunci leskla, a nad nimiž se třepetaly četné praporce.

Bylo na svátek zvěstování P. Marie odpoledne v nešporní čas, když železní páni obořili se jako roj sršňů se všech stran k rybníku k prosté tvrzi z hráze a vozů. Hnali se tam s radostí, s divokým křikem. Těšili se, že kdyby ani rukou nehnuli, ani mečem nesekli, ani oštěpem nebodli, kdyby ten houfec jen koňmi tlačili, že ho ušlapou na padrť a že ho na kopyta svých koní rozeberou.

Ale s koňmi až k hrázi samé nemohli. Proto sesedli a největší část jich postupovala rybníkem. Železným pánům šlo se těžko v měkké půdě. Smekali se a pak - u samé hráze - počali padati. Zapletali se ostruhami v závoje, v pleny a rouchy, a čím prudčeji se chtěli z těch osidel vytrhnouti, tím více se jim nohy zamotávaly, tím tíže vstávali, tím častěji padali. A zezadu se hrnuly nové a nové řady a houfy, zadní se tlačili na přední a přední nemohli dál. Šik uvázl, nastal nepořádek, zmatek, a v tom na ně vyrazili „bratří“. Bili je, tepali cepy, až pláty na brnění chrastěly, až helmice cvakaly.

I nastal strašlivý zápas a zmatek; z toho zděšení, hrůza mezi železnými pány, zvláště když se stal ten nebývalý div: ačkoliv bylo ještě záhy, v nešporní čas, však slunce před časem zapadlo, pojednou, náhle, jakoby jím lučil**) za horu. A hned byla veliká tma, že nevěděl kdo koho bíti. V té tmě se „železní páni“ sami tepali a sekali, až se dali na ústup.

I táhli různo s velikou hanbou a škodou, a mnozí sobě zarmouceně i v zlosti opakovali:

„Mé kopí jich nebode, můj meč jich neseče a můj samostříl jich nestřelí.“

Žižka zůstal tu noc na bojišti, na úsvitě pak táhl dále k Táboru, kam se již bez nesnází dostal. A tu ho přijali slavně a s velikou ctí. -

U Sudoměře pomohl si Žižka rouchami a plenami žen proti přečetné jízdě nepřátelské. Jindy zase nastrojil na ni tříhranné kotvice ostrých hrotů, které dal po zemi rozházeti. Když se pak nepřátelé hnali na jeho voj, vráželi si jejich koně ostré bodce kotvic do noh. I chromli na ráz, nebo náhlou a prudkou bolestí poplašeni, vzpínali se, z řady vyráželi a jiné, zadnější plašili, tak že se šik rozvrátil a všechen houf upadl v zmatky a nepořádek.

Často také klamal Žižka své protivníky tím, že dal koním své jízdy podkovy obráceně přikovati, aby nepřítele zavedl v opačný směr a na nepravou stopu. Nejvíce však se proslavil a sobě pomohl svými vozy, kterými v čas potřeby hradil své selské, většinou pěší vojsko.

Žižka naučil svůj lid vozy ty, válečné i spížní, pořádat a šikovati, strhovat a těsně srážeti kolo na kolo v mocnou hradbu, jak bylo potřeba dle počtu a síly nepřátel nebo dle polohy bojiště, v různých podobách prý a znameních, sedlákům známých, jako v podobě motyky, hrábí, kosy a podobných. Když pak bylo zle, dal, stál-li na vrchu, část pícních vozů naplniti kamením a vřaditi je mezi jízdu do předního zástupu, tak aby nebyly od nepřítele zpozorovány. A když nepřítel pod vrchem dole se chystal k útoku, rozestoupila se jízda na Žižkův rozkaz, aby měly vozy, jež byly mezi nimi točeny, volno, a pak těžké ty vozy plné hrubého kamení spuštěny dolů. Jely, jely, kola čím dále tím prudčeji se točila, vozy drnčely, třásly se, hřměly v divoké síle, až půda se chvěla. Nikdo jim nemohl čeliti, nikdo jich zastaviti, jely, až dojely, až se zřítily s rachotem a vrazily do nepřátelského šiku. Drtily, prorážely, kácely, zabíjely, a když i samy se převrhly, děsně hubily i ve svém pádu. A nežli se nepřítel jen vzpamatoval, již poručil Žižka svému lidu hnáti útokem, jakož se také stalo u Malešova proti Pražanům L.P. 1424.

Žižka sám jezdil na bílém koni; byl toho času muž již starší, postavy prostřední ale sporé, ramenatý, kulaté, široké tváře, s klípcem přes levé oko, hnědých vousů krátce přistřižených. V čas boje v odění jezdil, maje velitelský palcát v ruce. Jinak nosil kulatou čepici kožešinou lemovanou, z pod níž mu padaly vlasy až ku tmavému kloku či plášti bez rukávů, pod nímž měl sukni. A na nohou škorně.

Když jel obklopen svými podhejtmany, kráčel před ním kněz nesa v proštípí***) dřevěnou monstranci. Kněz ten byl v komži, jakož všichni Žižkovi kněží je nosili a v ornátech mše sloužili; nerad měl, že Táborští kněží přisluhovali v obyčejné sukni a ve škorních, bez komže. Proto prý jim říkal Ševci, a oni zas přezděli jeho kněžim plátenníků.

Mnohých měst a hradů dobyl, ale všude všechnu kořist popřál bratřím. Sám si nenechal nic, toliko prý „pavučiny“. Říkával prý v dobytém místě, ať si jdou bratří po kořisti, on že bude toliko pavučiny smejčiti. To byly v komínech kýty, uzené maso. To všecko vysmejčil, všecky „pavučiny“, mohutné bochy,****) kýty a slaninu dal naložiti na vozy a vozil vše s sebou, aby v čas potřeby měl pro sebe a bratří nutné zásoby.

Alois Jirásek - STARÉ POVĚSTI ČESKÉ

*) výrostkové, kteří z ručních praků stříleli

**) vystřelil

***) tyč rozštípená

****) vepřové plece

 

 

Porážka železných pánů u Sudoměře dne 25.března r.1420

(Adolf Liebscher)

 

Z POHLEDU HISTORIKŮ:

 

Národní hrdina Jan Žižka z Trocnova

 

Znamenitý muž tento, nejchrabřejší obhájce kalicha, do počátku bouří husitských málo byl znám. Pocházel z nezámožné rodiny zemanské, zdědil po rodičích svých dvorec Trocnov na Budějovicku a připomíná se také jako majetník domu na Příkopech na Novém Městě v Praze. Při dvoře krále Václava, jehož byl dvořanem, velmi byl oblíben, jakmile však vypukly bouře náboženské, přiklonil se cele lidu.

Jan Žižka z Trocnova vším srdcem miloval vlast a věrně lnul ku straně podobojí. Obávaje se, aby národ nebyl překvapen nenadálou bouří, počal dle svých sil připravovati jej na dny budoucí. Hned po příměří, které bylo uzavřeno v Praze, odešel s několika svými přáteli do Plzně. Přidružili se k němu i mnozí z lidu obecného, kteří účastnili se v předešlých dnech dobývání Malé Strany.

V Plzni zvolen byl Jan Žižka za hejtmana nade všemi, kteří ochotni byli bojovati pro kalich. Hned také počal řídit přípravy pro případ války, při čemž se již ukázalo, jak znamenitý a vynikající bojovník povstal mezi Čechy v době nejvyššího nebezpečí. Okolní pánové chtěli ho totiž pokořit a proto vypravili se proti němu s četným vojskem, jehož předním vůdcem byl Bohuslav ze Švamberka. Avšak Žižka se nezalekl. Ač zástupové jeho byli v té době ještě nečetní, přece směle odhodlal se k odporu. A dobře se mu při tom vedlo, neboť nejen statečně bránil se panským vojskům, ale i porážel je.

 

Když pak byl v Plzni vždy více a více panskými vojsky svírán, odhodlal se vystěhovat do krajiny, jíž vévodila hora Tábor. Tam se shromažďovali totiž bratří a sestry, jak sobě přívrženci kalicha říkali, aby se vzájemně ve víře podporovali a v době nebezpečí i ochraňovali. Ti zmocnili se města Ústí nad Lužnicí, v němž hodlali zříditi si podobné stanoviště jako Žižka v Plzni. Jelikož poloha města nikterak nehodila se k tomu účelu, byli bratři a sestry nuceni ohlédnouti se po vhodnějším místě. Tím zdálo se jim být Hradiště při řece Lužnici, kde byly zříceniny velikého města a kde byl hrad pana Jana z Ústí. Pán ten byl však velikým nepřítelem strany podobojí. Proto bratří i sestry, vyšedše z Ústí nad Lužnicí, zmocnili se toho místa, načež založili tu hlavní sídlo své, jež nazvali Tábor. Tak vzniklo „Hradiště hory Tábor“, později královské město Tábor.

 

 

Vůdcem bratří a sester, kteří Tábor zřídili, byl Hromádka. Ten požádal Žižku, aby mu byl nápomocen. Žižka nejen vyhověl jeho přání, ale odhodlal se, jak bylo již shora vypravováno, opustiti Plzeň a do Tábora se přestěhovati. Za tou příčinou uzavřel s nepřáteli svými v okolí Plzně příměří a vypravil se k tažení do Tábora.

Pánové, kteří se Žižkou uzavřeli příměří, nedostáli slovu. Domnívajíce se, že Žižku nyní nejlépe přemohou, když boje neočekává, počali ho pronásledovati. Ač sebevědomě již napřed se honosili, že tentokrát Žižku úplně pokoří, přece pro jistotu vypravili se proti němu a jeho lidem nad očekávání znamenitě. A opravdu zdálo se téměř jisto, že Žižka bude s lidem svým úplně zničen. Avšak jednooký hrdina (Žižka o jedno své oko přišel již roku 1413 při obležení hradu Střely u Přeštic) se nezalekl. Byl právě s lidem svým za městečkem Štěkni u vsi Sudoměře, když dne 25. března 1420, ve svátek Zvěstování Panny Marie, blížilo se panské vojsko k jeho zástupu. Přes dva tisíce jezdců, „železných pánů“, od hlavy k patě obrněných, dobrými zbraněmi opatřených, řítilo se na několik set prostých mužů, žen a dětí.

„Budeme-li je jen koňmi tlačiti,“ těšili se pánové, „na kopytech je rozneseme i se Žižkou.“

Žižkovi nezbývalo, než hned na místě tom na rychlo připravit se k boji neočekávanému. A tu hned ukázal, jak výtečným je válečníkem. Přitočiv se s lidem svým ku hrázi rybníka, jemuž dosud Škaredý říkají a z něhož byla v době té, voda vypuštěna, kázal válečné vozy rozestaviti tak, aby lid jeho jako za hradbami byl skryt. S druhé strany chránila je vysoká hráz. Ženám pak přikázal, aby závoje a sukně rozvěšely mezi rákosím v rybníce. A již tu byli jezdci. Chvatně skočili do spuštěného rybníka a obstoupili Žižku a jeho lid se všech stran. Již počali i dílo krvavé, než v tom nohy jejích ostruhami zaplétali se do šatů a závojů rozestřených. Nastal mezi železnými pány zmatek veliký. Než se vymotali z roušek a sukní, již padali pod pádnými ranami cepů husitských. Žižka s lidem svým bojoval znamenitě. Než se slunce schýlilo k západu, zahnáno bylo vojsko panské, jehož bylo téměř desateronásobně více než lidu Žižkova. Zle vyplatila se pánům věrolomnost, nepomohla jim ani odění těžká, ani neroznesli na kopytech koňských bojovníků husitských. Bylo to první větší vítězství, jež jméno Žižkovo proslavilo.
 

Porážka železných pánů u Sudoměře dne 25. března 1420

(Ferdinand Hetteš)

 

Druhý den za úsvitu vypravil se s lidem svým od Sudoměře do Tábora. Shlédnuv Hradiště hory Tábor, uznal je za nemálo výhodné a hned také počal říditi práce za příčinou lepšího opevnění tohoto místa. Vydatně nápomocen mu v tom byl Mikuláš z Husi, který s lidem svým rovněž přibyl na Tábor. Tak stala se z Tábora přední pevnost vojenského bratrstva Táborského, tam bylo také i přední a hlavní sídlo odporu proti králi Zikmundovi. Se všech stran přicházeli tam nejrozhodnější přívrženci Husovi. Zemané, měšťané i sedláci prodávali statky a se ženami a dětmi stěhovali se do pevnosti Táborské, hotovi jsouce životy obětovati pro víru. Po příkladu prvních křesťanů zvali se vespolek bratřími a sestrami, ve všem zachovávajíce rovnost. Bratrstvo Táborské také nejvíce horlilo na dosavadní duchovenstvo a ochotně přijímalo všechny novoty a to i ty, kterých pražští mistři neschvalovali. Řády kostelní, kněžská roucha, ozdoby a všechna nádhera v kostelích zdály se býti těmto odhodlaným lidem uchýlením od řádu prvotní církve. Při službách božích užívali pak jazyka českého místo latinského.

Bratrstvo Táborské nemělo však býti toliko spolkem náboženským, nýbrž také vojenským, jenž byl by připraven i mocí hájit svého přesvědčení náboženského a českého jazyka proti nepřátelům. Za tou příčinou zřídil Žižka Tábor po vojensku, ustanoviv v čelo jeho čtyři hejtmany. Těmi byli: Mikuláš z Husi, Jan Žižka z Trocnova, Hynek z Buchova a Chval z Machovic neboli z Řepic. Nejpřednější úkol měl ovšem Žižka, neboť lid seznav jeho velikou udatnost, odvahu i nevšední důmysl, měl k němu neobmezenou důvěru a ve všem ho rád poslouchal.

 

 

Tak se stal Žižka strůjcem nové vojenské moci, která valně lišila se od obvyklého v té době zřízení vojenského. Tehdy nejvíce spoléháno bývalo při každém vojsku na jezdce v těžkém zbroji.

Avšak Žižka na takové „železné pány“ neměl ani peněz, ani způsobilého k tomu lidu. Nezbývalo mu tedy než zástupy, které se houfně scházely pod jeho prapory, opatřiti a vycvičiti k bojům jinak. Byl nucen dáti pěším bojovníkům svým do rukou zbraň, jíž by snadno mohli vládnouti. Byly to kopí, sudlice, palcáty a železem okované cepy. Ty byly nejpádnější. Aby pak vojsko jeho mělo i ochranu proti nepřátelské jízdě, zejména kdyby nemohlo v otevřeném boji „železným pánům“ odolati, zařídil tak řečené válečné vozy. Vymyslil i umění, jak mají bojovníci s nimi zacházeti, aby sloužily jim nejen k obraně proti železným pánům, ale i k útoku, aby se jich upotřebiti mohlo nejen v ležení vojenském, ale i při pochodech.

Také zavedl Žižka ve vojsku svém užívání střelného prachu, jenž znám byl v jižní Evropě již od čtrnáctého století, v míře hojnější nežli bývalo zvykem doposud. Měl i zvláštní druh děl, jímž se říkalo houfnice a pušky. K boji nedával se nepřítelem sváděti kdekoliv a kdykoli, nýbrž vyčkal vždycky příhodného místa i času. Všemi těmito opatřeními stal se Žižka v podstatě zakladatelem novodobého vojenství a důmyslu jeho hlavně bylo děkovati za to, že vojska husitská pospíchala od vítězství k vítězství. Důmyslný způsob zařídit a opatřit takto vojska povedl se Žižkovi dokonale. Za vozovou hradbou skryta byla pěchota, která jako krupobití vrhala se na nepřátele, rozdávajíc pádné rány cepy a palcáty na všechny strany.

 

Jan Žižka z Trocnova

(Jan Goth)

 

Žižka zajisté ne bez příčiny připravoval národ na příští dny, neboť stále níže snášela se nad vlastí naší bouře hrozivá. Král Zikmund čím dále více projevoval povahu svoji a ukazoval, jak hodlá s královstvím Českým naložiti. V době té ve Vratislavi a ve Slezsku sbíral vojsko. Každý dobrodruh hodil se do jeho řad. Jak se zachová k Čechům, až je pokoří, nemeškal ukázati ve zvláštním případě.

V době té přijel totiž mezi jinými do Vratislavě na výroční trh neboli jarmark také Jan Krása, přední měšťan pražský. Jako horlivý přítel příjímání pod obojí neváhal i v rozmluvě s tamějšími měšťany otevřeně projeviti své mínění. Sotva tak učinil, byl zajat a před soud postaven. Tu pak, nechtěje mluviti proti svému přesvědčení, vyhlášen byl za kacíře a odsouzen k utracení. Král Zikmund dal ho strašným způsobem umučiti.

Papež Martin V. domluvil se s králem Zikmundem a vydal krátce na to dne 1.března r.1420 veřejnou bullu, v níž vyzýval všechny krále, knížata i jiné vrchnosti v křesťanském světě, aby povstali a válkou vyhladili Wiklefy, Husity a jiné kacíře. Když bulla ta dodána byla dne 17. března do Vratislavě, dal král Zikmund s vratislavských kazatelen ohlašovati křížovou válku proti Čechům. Každému, kdo by se znamením kříže šel s ním do boje nebo na své útraty vypravil k témuž účelu vojsko, bylo slíbeno odpuštění všech hříchů, třebas i paličství a svatokrádeže.

Zprávy o upálení Jana Krásy a vyhlášení křížové války ve Vratislavi nemálo roztrpčilo Čechy. Strana, která nepřála novotám husitským, domnívala se, že již se blíží doba, kdy nenávidění kacíři budou upáleni, anebo se ženami a dětmi svými mečem krále Zikmunda vyhubeni. Proto všichni duchovní i světští lidé, kteří přijímali toliko pod jednou, naspěch opouštěli Prahu. Jedni stěhovali se na svá venkovská sídla, jiní hledali útulku na Pražském hradě. Nechtěli se dočkati těžkých dob, které již již snášely se nad obyvatelstvem pražským národnosti české a smýšlení husitského. Byli to zejména Němci, kteří kvapem se stěhovali z Prahy.

Jest jisto, že nastávající válka nabývala rázu boje národnostního, neboť vyhlášení křížové války proti Čechům vzbudilo i dávnou zášť Němců proti Slovanům. Proto také Němci ochotně, ba dychtivě chápali se zbraní v naději, že konečně České království bude pokořeno a obyvatelstvo jeho vyhubeno. Král Zikmund dohodl se s knížaty německými již také o postupu války. Ze dvou stran mělo býti na Čechy udeřeno: z jedné knížata německá měla vpadnouti do Čech, z druhé sám Zikmund. -

 

Jeden z nejstarších dochovaných pohledů na město Tábor, rytina M.Meriana ze 17. století

 

 

Zbytky hradu Kotnova, nejstarší dochované architektury v Táboře. Husité nebudovali svou nejslavnější pevnost na netknutém místě. Možná už pravěcí Keltové tu měli oppidum. Patrně v časech Přemysla Otakara II., tedy po polovině 13. stol., vyrostl na ostrožně obtékané Lužnici a Tismenickým potokem hrad zvaný Hradiště (asi podle zbytků oppida) - pozdější Kotnov. Některé indície prozrazují královského stavebníka. Strategicky skvěle vybranou polohu hradu ještě zdůrazňovalo, že vyvýšený terén byl se sousední plání spojen jenom úzkým krčkem. Na přiléhající obdélníkové ploše u hradu vzniklo tenkrát sídliště. Husité areál v 15. století už opuštěný rychle proměnili v pevnostní komplex, jehož fortifikace (zejména předsazené, z hradeb vyčnívající dělostřelecké bašty) byly první stavitelskou odpovědí na rozvoj palebných zbraní u nás, a to natolik účelnou, že baštám s posty pro děla se pak říkalo ,, tábor“. Z hradu Hradiště - Kotnova se dochovala okrouhlá věž a přiléhající stavení vpravo.

 

 

Zbraně husitské: Počínaje od levé strany: Kapalín s hledím, meč, samostříl, cep, kostna, lapák, jímž chycen byl jezdec za krk a stržen z koně, sudlice, biják, toul se šípy, řemdih, šišák, palcát. Uprostřed paveza (štít)

 

 

Samostříl neboli kuše s napínacími zařízeními a s několika druhy šípů. Jak se s kuší zacházelo? Na hlavě sochy, tj. v přední části zbraně, byl třmen, do něhož bojovník při napínání vložil nohu. Tětivu zahákl buď do napínacího zařízení (na obrázku nahoře), nebo do háku. V obou případech měl pomůcku připevněnou na opasku. Tahem trupu a současným sešlápnutím oka kuši napjal. Pákou napínacího zařízení, měl-li je k dispozici, mohl tětivu napnout víc, a přitom s menší námahou. Šípy byly kratší než do luků a mívaly různý tvar, zvláště hrotů. Hroty s harpunovým křidélkem bránily vytržení šípu z rány. Šípy s namotanou koudelí sloužily k zakládání požárů

 

 

 

Bitva u Sudoměře r.1420

(Stanislav Hudeček)

 

 

„TOULKY ČESKOU MINULOSTÍ“, Petr Hora, vydalo: Práce, vydavatelství a nakladatelství ROH, 1991

„OBRÁZKOVÉ DĚJINY NÁRODU ČESKOSLOVENSKÉHO“, Rezek, Dolenský, Kosina – 1923

 

zpracoval ao-institut