Studánky

 

Zamyšlení nad otevíráním studánek

 

Překvapilo mne udání času otevírání studánek v Burešových verších:

„… Poslední den v máji studánky tu svátek mají…“ .

Proč zrovna toto datum? Vždyť vodu ze studánky touží pít lidé i zvířata jistě dříve zjara. Pak by se měly studánky také dříve vyčistit. A proč se někdy také mluví o zavírání studánek? Tuším, že je za tím něco víc.

30.5. je den Slavnosti Holubice, vylití Síly do Stvoření. Voda ve studánkách, stejně jako její bytost, dostává novou sílu pro své působení. Již od časného rána druhého dne – tedy 31.5. - poslední den v máji je tedy ten správný den ke vzdávání úcty Pánu, přijímání velkého daru Síly.

V pohanských dobách bylo živé spojení s bytostnými. To od nich přicházela moudrost k lidem, dokud nevěděli o vyšších úrovních. Jistě byly studánky, na nichž byli závislí, čištěny stále, ale studánky měly dva výjimečné svátky – Otevírání a Zavírání. Otevíráním bylo míněno přijetí, otevření se Síle, zatímco Zavíráním poděkování za dar, který jim byl dán. Tento druhý svátek nejspíš splýval s podzimním Díkůvzdáním za úrodu.

Na úrovni svého vývoje vytvořili naši pohanští předkové obřady s očistou pramene a občerstvením čistou pramenitou vodou. Na znamení úcty k bytostným přinášeli dary, oběti.

S příchodem křesťanství bylo staré uctívání, jako konkurenční, zavrženo a potlačováno. To, že ne zcela, ukazují alespoň přeživší lidové zvyky v některých chudších krajích. U Miloslava Bureše to byla jeho rodná Vysočina.

A proč je udržovaly děti? Jistě pro své snazší procítění bytostného světa, jehož jsou do pohlavní dospělosti součástí. Církev je nechala na pokoji v jejich radovánkách. Děti nebyly dost důstojnými protivníky. Tam, kde byla církev důslednější, kde měla větší moc, světila vodu ve studánkách na důkaz své vyšší moci, dávala jim jména svatých a svým způsobem si je podřídila.

 

Studánky

 

Pojem studánka bývá používán jak pro přírodní prameny, tak pro umělé studny. Někdy býval rozlišován pramen od studánky tak, že pramen má odtok, zatímco studánka ne a přesto si zachovává čirou vodu přirozenou filtrací. Studánkou se rozumí i zachycení přirozeně vyvěrajícího pramene betonovou nebo kamennou jímkou, případně se zastřešením.

Jistě si každý vybaví pramen prýštící zčistajasna ze země, mnohé jsou i léčivé a jedná se i o vývěry, nebo zase prameny potůčků, bystřin a řek, či lesní tichou studánku, jak ji známe např. od Josefa Václava Sládka z básně „Znám křišťálovou studánku, kde nejhlubší je les…“.

Naši předkové měli přirozenou úctu ke studánkám i pramenům. Vědomi si důležitosti čerstvé pitné vody pro život se o prameny a studánky starali. Čistili je a udržovali po celý rok. V propojení s přírodními bytostmi, nazývanými Vodními pannami či žínkami, Vodopanenkami, konali též obřady, které měly zajistit dostatek vody pro vše živé - lidi, zvířata i rostliny. Vodě byla přikládána též moc věštebná, léčebná a očišťující. Víru v moc zázračných pramenů a studánek z pohanských dob dokládají četné pohádky o živé vodě.

V knize Zdeňka Váni: Svět slovanských bohů a démonů se autor zmiňuje o obřadu Otevírání studánek. Je to obřad velmi starý, zřejmě už pohanského původu. Snad v dávné minulosti splýval se slavnostmi vítání jara a obsahoval v sobě zároveň praktickou stránku údržby pramenů. U pohanských Slovanů patrně splývaly se svátky rusalnými (obdobné slavnosti byly rozšířeny po celé Evropě). U nás si např. „dívky volily královnu, ozdobily ji květinovým věncem a stuhami a obcházely s ratolestmi v ruce, za zpěvu a proseb o dary. Významné bylo v této době též obcházení polí k zajištění úrody, čištění studánek, zdobení domů ratolestmi, slavnostní vyhánění dobytka na pastvu apod.

Pohanské obřady, oběti a kult byly s příchodem křesťanství potlačovány a nahrazovány obřady se svěcenou vodou a uctívaná místa, včetně pramenů, byla postupně připisována různým světcům, s legendou či pověstí. V Čechách bylo zasvěceno nejvíce pramenů sv. Vojtěchovi, o němž se věřilo, že dokáže přivolat vláhu, dále sv. Prokopovi, který vodu ze studánky proměňoval ve víno, a sv. Václavovi, jehož pramenům bývá přisuzována léčebná moc. Četné prameny jsou spjaty se jmény sv. Ludmily, sv. Jana Křtitele či poustevníků sv. Ivana, sv. Vintíře aj. Četné prameny, studánky a kapličky nad nimi, zasvěcené katolickým svatým, jsou spjaty s dobou barokní, i když bývaly známy a uctívány již dříve.

Z poznámek pátera Václava Kromluse o úctě, jaká byla ke studánkám chována ještě v polovině 19. století, svědčí: „Studánky v Čechách jsou posvátná místa, světice a svěcenky slovou. Lid je čistí, k nim putuje, vodou se omejvá, v nemoci ji pije, u vod zkoušky dělají atd. Děvy studánky čistějí, když neprší, k studánkám putujou a se modlejí, křížky, věnce do studní házejí atd.“

Nehledě na to, zda jsou prameny spojovány se jménem určitého světce, svědčí o dávné tradici velmi početné názvy míst a obcí Dobrá Voda, Boží Voda, Hojná Voda, Stará Voda apod.

V průběhu minulých let docházelo k odcizení člověka od bytostného světa. Lidé přestali vnímat přírodu jako dar Stvořitele a nešetrně ji postavili na úroveň sluhy až otroka. Mnoho pramenů dříve známých vyschlo nebo bylo znečištěno. Úcta se vytrácela, obřady otevírání studánek se zachovaly jen v chudších krajích. Dnes už ani řada lidí nezná prameny a studánky ve svém okolí. Stačí jim, že jim teče doma voda z kohoutku nebo si „čerstvou“ vodu na pití kupují v hypermarketech. Že pramenitá voda je dar s velkým D, nám připomínají jen jednotlivci, obdaření citem a láskou. Mezi nimi jsou i Miloslav Bureš, básník z Vysočiny, který oslavil svůj kraj a lid, který si zachoval čisté srdce, v průzračných verších. Mezi nimi i dílko „Otvírání studánek“, které při návratu do rodné Poličky oslovilo skladatele Bohuslava Martinů a zhudebnil je. Ve skladbě téhož jména rozezpíval vzpomínku na své mládí a radostné vítání jara, kdy „děti studánky vždy čistí“ neboť „poslední den v máji, studánky tu svátek mají...“.

Ne všechny prameny a studánky jsou dodnes udržovány v dobrém stavu. Některé i zanikly. Jiné prameny, které bývaly považovány za zázračné a léčivé, už neskýtají vhodnou vodu k pití. Jsou znečištěné různými odpadními látkami, hnojivy, chemikáliemi apod. Nelze z každého pramenu bez rizika pít. Proto díky těm, kteří jsou ochotni zase se postarat ve svém okolí o prameny a studánky! Kéž jich přibývá! Kéž přibývá i těch, kteří umějí bytostem vody porozumět a naslouchat jejich radám.

Dnes nabývá každý zdroj pitné vody na významu. Naše vlast má to štěstí, že ještě stále má dost zdrojů kvalitní vody. Je to veliké bohatství, kterého bychom si měli více vážit. Může být cennější než všechny poklady. Na zemi je mnoho míst, kde lidé nemají přístup k pitné vodě a i té užitkové je nedostatek.

Čerpáno bylo z knihy Petra Kovaříka: Studánky a prameny Čech, Moravy a Slezska, Nakladatelství Lidové noviny, 1998.

Z. P.