Chrám Apolónův - 1. část

 

Příběh, který vám budu vyprávět, se odehrává za doby starověké říše římské. Tehdy se Řím pyšnil velkým bohatstvím a mocí, avšak čisté morální hodnoty stále více upadaly do hlubin zapomnění.

Mladý, téměř patnáctiletý Antonius se toulal po ulicích malého přímořského městečka, kde také žil se svými rodiči. Měl ještě o několik let starší sestru, ale ta se odstěhovala za svým manželem do Říma a přijížděla na návštěvu jen zřídka. Jeho otec vlastnil velkou vinici. Jejich víno bylo jedno z nejlepších z celého dalekého okolí. A mladý Antonius se učil od otce vinařskému umění, jelikož byl jeho jediným dědicem.

Teď měl však trochu volného času. V těchto chvílích volna se nejraději procházel po městě a obdivoval skvostné monumentální stavby. U některých se zastavil a rukou hladil vytesávané ornamenty a ozdoby, jako slepec, který používá místo zraku hmat.

Dnes došel až za město. Měl velkou žízeň, proto zamířil ke skále, do níž byla vytesána malá fontánka, ze které zurčela čistá chladná voda. Již si nabíral vodu do dlaní, v tom však spatřil na fontáně sochu ženy. Žena byla téměř nahá, jen některé části těla měla lehce zahalené šátkem. V ruce držela amforu, ze které vytékal pramen vody do velké kamenné nádoby.

Antonius se na okamžik na tu ženu zadíval a jeho rozzářený obličej se proměnil v tmavý mrak. Vylil vodu z dlaní a otočil se k fontáně zády. Posadil se na zem a hlavu si opřel o kolena. Pak jednu ruku vedle sebe zanořil do písku, nabral si ho plnou hrst a rozzlobeně ho mrštil vpřed. Potom ale pozvedl hlavu, nastavil tvář slunci a zavřel oči. Sluneční paprsky jako by mu odehnaly všechny chmury a obličej se znovu rozzářil.

Pak se zvedl a zamířil k píniovému lesu. Našel tam malý, sotva tekoucí pramínek vody, ale na uhašení žízně to stačilo. Došel až k jeho oblíbenému místu. Byla to vysoká skála nad mořem. Pozoroval odtud rybářské lodě a také zapadající slunce, které se nořilo do vln moře.

Když se vrátil domů, matka s otcem ho již netrpělivě očekávali u prostřeného stolu. Bez jakéhokoliv vyptávání zasedli hned k jídlu. Rodiče Antonia dobře znali a věděli o jeho toulkách po městě a okolí.

Hned po večeři se Antonius zeptal otce: „Proč je ve městě tolik nahých soch?“

Otec lehce zrudl, ale pak odpověděl: „Až budeš starší, pak možná více oceníš krásu nahého těla.“

Antonius se však na otce nechápavě zadíval. Matka lehkým posunkem hlavy a pohledem očí cosi otci naznačila. Proto otec řekl: „Pochopíš to později. Teď se tím nezabývej. Jdi si již raději lehnout. Ráno musíme brzy vstávat, čeká nás náročný den.“

Antonius dorostl v dospělého muže, ale odhalenou nahotu, která se objevovala v každém koutě města, stále nepochopil. Bylo mu to nepříjemné. Zrovna tak sochy, ze kterých čišelo zlo, neměl rád a nerad se na ně díval. Ne, že by se jich bál, ale nerozuměl tomu, proč se lidé obklopují něčím tak odporným.

Vinařství ho bavilo, ale ještě více ho přitahovalo stavitelské a sochařské umění. Sám vytvořil několik soch. Rozestavěl je kolem jejich vinice. Zatímco jiné vinice hlídali před ptactvem strašáci, jejich vinice hlídali kamenní rytíři. Mnozí měšťané se mu kvůli tomu pošklebovali a utahovali si z něho. Antonius toho však nedbal. Nedělal to, aby jejich vinice byla něčím zvláštní. Jen ho sochání velice naplňovalo.

Jeho otec začínal mít obavy, aby nechtěl opustit vinice a začít se věnovat stavitelství a sochařství. Antonius se však o ničem takovém nikdy nezmínil.

Až jednou, když si šel po těžké práci odpočinout na své oblíbené místo na skálu. Nastavil svou tvář větru a slunci, aby mu osvěžily jeho unavené tělo. Únava byla však příliš velká. Padl do suché trávy a usnul.

Zdálo se mu, že stále sedí na skále a dívá se na slunce. Náhle však pocítil, jako by ho slunce chtělo přitáhnout k sobě. Cítil velkou sílu, která ho nesla, a on se stále více k němu přibližoval. Slunce se zvětšovalo a zvětšovalo, až přestal vidět jeho tvar. Byl obklopen jen jeho zářivým světlem. Vlastně neviděl vůbec nic, jen světlo. Tu se v dáli před ním začala zjevovat ohromná zářící postava. Byl to Apolón! Ač byl u Slunce, nesmírně vzdáleného od Země, vypadalo to, že je docela blízko.

Antonius pocítil obrovskou úctu k jeho gigantické vznešené osobě a také hlubokou pokoru. Celé tělo mu uvnitř hořelo a zároveň mu po těle běhal mráz, až se chvílemi otřásal, jako při horečnaté nemoci spojené se zimnicí. Na prsou cítil ohromný tlak. V jednu chvíli si dokonce myslel, že to již nevydrží a jeho tělo se mu roztrhne na tisíc kousků a shoří do posledního zrníčka.

Nic takového se však nestalo. Naopak, po chvíli pocítil úlevu a příval nádherného zářivého světla, které již nepálilo, ale jen příjemně hřálo. V tom světle jako kdyby bylo zakotveno i poselství, které má Antonius přinést lidem.

Pak se začal pomalu opět vzdalovat, až mu Apolón zmizel zcela z dohledu. V tom se probudil. Srdce mu prudce bušilo a tělo měl celé rozpálené. Slunce právě zapadalo.

Prožití celého snu si velice dobře pamatoval. Věděl od rodičů, že takovéto živé sny jsou skutečné. Jejich prožití nám má něco ukázat, něco říci. Proto Antonius seděl, díval se na zapadající slunce a z celého srdce děkoval za zvláštní prožitek. Po západu slunce rychle běžel domů. Do domu pak vešel celý uřícený, až se ho rodiče polekali.

Matka se hned otázala: „Stalo se něco?“

A Antonius jen stručně odpověděl: „Nic, jen mi není moc dobře. Nebudu jíst, půjdu si lehnout.“ Pak odešel do svého pokoje.

Ještě zaslechl matku, jak trochu vyčítá otci, že ho moc dře na vinici a že je teď z toho přepracovaný. Otec jí tedy slíbil, že najme na práci ještě jednoho člověka. Otroka však nechtěl, nesouhlasil s otrokářstvím.

Antonius druhý den již do práce nevstal. Měl vysoké horečky a několik dní i nocí prospal. Lékař rodičům oznámil, že má zřejmě úpal. Když horečky ustoupily, vstal a pomalu se dopotácel do jídelny ke stolu. Rodiče to mile překvapilo. Matka mu hned nalila rybí polévku.

Jakmile dojedl, obrátil se na otce: „Otče, musím splnit jeden úkol. Chtěl bych postavit Apolónův chrám. A to znamená, že bych se teď nějaký čas nemohl věnovat vinici.“

Otec se podivil: „Co? Chrám? Sotva si slezl z postele, už chceš stavět chrám?“

Antonius se usmál a odvětil: „Nemyslím hned teď. Samozřejmě, až se zcela uzdravím. Do té doby budu kreslit plány.“

Otec udiveně pokyvoval hlavou. „Proč chceš stavět zrovna Apolónův chrám, a tady? Kde na to vezmeš peníze?“

Antonius se však jen spokojeně usmíval a řekl: „Uvidíme.“ Pak se vrátil do svého pokoje, jelikož byl ještě zesláblý.

Otec se po rozhovoru podíval na matku a zkonstatoval: „On se snad z těch horeček zbláznil. Jen doufám, že ho to přejde.“

Ale nepřešlo. Jeho skvěle vypracované návrhy vysoce postavené občany města velice nadchly, takže na stavbu chrámu se sešly i peníze.

Pány však neoslovil skutečný účel, proč chtěl Antonius chrám postavit. Jejich vidina byla spíše taková, že se město bude pyšnit velkým skvostem, který možná nemají ani v Římě. Ale to Antonius překonal. Hlavně, že mohl uskutečnit svůj úkol.

Našel nádherné vyvýšené místo pro tuto stavbu. Ze všech stran k němu budou moci pronikat sluneční paprsky. A lidé se tam budou moci spojovat s tou nádhernou světlou silou boha Slunce.

Dílo bylo tedy započato. Chrám nebyl naplánován moc velký, zato jeho zdobení, sochy i obrazy by měly být velice nádherné a ušlechtilé. V chrámu by také nemělo být příliš horko, ale mělo by tam pronikat co nejvíce světla. Takový byl cíl, který se pomalu uskutečňoval.

Antonius vedl celou stavbu a na vše dohlížel. Práce musela být provedena s největší pečlivostí. Vždyť stavěli chrám, ne ledajaký dům.

Jednoho dne se však práce nějak nedařila. Vyskytlo se několik problémů najednou. Antonius seděl na schodech před hlavním vchodem a něco kreslil. Byl zamyšlený, ale z jeho zadumanosti ho cosi vyrušilo. Pozvedl hlavu a uviděl krásnou dívku, která stála před budoucím chrámem a očima si prohlížela každý detail. Šla zřejmě z trhu, protože nesla koše plné potravin. Měla zlaté vlasy a světlé oči, což žádná žena, kterou Antonius znal, neměla. Většina žen měla černé nebo hnědé vlasy. Jen některé je měli na světlou barvu obarvené. Ale ona je měla pravé.

Antonius si pomyslel: „Je to asi cizinka. Nebo že by otrokyně? Ne, otrokyně ne, to by neměla takové krásné šaty. Určitě jsem ji tu nikdy nepotkal. Jistě bych si jí všiml. Možná, že je tu nová.

Mám ji oslovit? Ne, kdo ví, co by si o mě myslela. A co bych jí také povídal. Pokud se chce na něco zeptat, přijde sama.“

Jenže ona nepřišla. Odešla.

Antoniovi to přišlo na okamžik líto, že ji neoslovil. Ale pak se pustil znovu do práce. Tentokrát však jinak, než před tím. Přicházelo mu řešení ke vzniklým problémům a navíc i nové nápady.

Za dva dny ji opět spatřil u chrámu. Tentokrát byl Antonius v horní části nedokončené stavby a pozoroval ji pouze štěrbinou, takže ho nemohla vidět. Prohlížela si stavbu. Po chvíli zavřela oči a nehybně stála.

„Co to dělá?“ pomyslel si Antonius. Pak ale ucítil zvláštní příjemné teplo. Byl si jistý, že to způsobuje ona. Náhle však prošel těsně před ní nějaký muž. Zřejmě ji to vyrušilo, proto otevřela oči a odešla.

Ale Antonius stále cítil to zvláštní teplo, i když to již nebylo tak intenzivní, jako za přítomnosti té mladé ženy. Cítil se nabitý pozitivní energií a sršel novými nápady. Nevěděl, jak je to možné, ale cítil, že je to způsobené její přítomností. Proto té ženě začal říkat Múza.

K chrámu nechodila každý den, ale vídal ji tam často. Nosila zdobené tuniky vždy buď v modré barvě, lila nebo bílé. Vlasy nosila pečlivě učesané. Její účes se skládal z několika drobných copánků, které měla různě omotané kolem hlavy, nebo měla vlasy stažené několika stuhami. Šperky nenosila téměř žádné, pouze na ruce se jí občas zableskl drobný prsten. A nikdy neprošla kolem chrámu bez zastavení.

Jednou, když se Antonius chystal odejít ze stavby a otevřel dveře u hlavního vchodu, stála tam Múza přímo před ním. Oba je to překvapilo. Setkali se pohledem.

Žena měla oči čistě modré a hluboké jako mořské tůně. Antonius je měl naopak tmavě hnědé a hřejivé.

Nemuseli promluvit jediné slovo. Jejich duše se již dávno dobře znaly. Pak se však přece jen alespoň pozdravili. Načež Múza chtěla hned odejít. Při odchodu ale ještě prohodila: „Hlavní brána by měla mít ochranu.“

Než ji Antonius stačil odpovědět, byla pryč.

Stále však na ni musel myslet, i na to, co mu řekla. Večer kvůli tomu nemohl ani usnout. Převaloval se na posteli, potom na chvíli vstal, chodil po místnosti a opět ulehl do postele. Po chvíli znovu vstal, nalil si sklenici vody, rozhrnul závěsy a díval se otevřeným oknem do tmy.

Pak se však náhle zaradoval: „Už to mám! Vysochám dva rytíře a postavím je před chrámové schodiště.“ A tak to také provedl.

Za několik dní stáli rytíři před hlavním vchodem.

Byli velice zdařilí. Takoví se Antoniovi ještě nikdy nepovedli. Ač to byly pouze sochy, vyzařovalo z nich něco moc krásného. Nepodobali se žádným římským ani jiným vojákům, ba ani zdatným gladiátorům. Vypadali neobyčejně vznešeně a ušlechtile. Zaujali i většinu kolemjdoucích, kteří je obdivovali.

Práce na stavbě probíhala nadále bez jakýchkoliv potíží a jednoho nádherného letního dne byl chrám dokončen.

Všichni se těšili na otevření a první chrámový obřad – zasvěcení bohu Slunce.

Antonius však odmítl krvavé obětování bílých holubic. Po dlouhém přemlouvání a dohadech se mu to podařilo prosadit. Místo toho měly být holubice vypuštěny. Naplánovali, že proletí oknem v klenbě vystavěné vysoko nad oltářem.

„Bude to hezká symbolika,“ konstatoval Antonius. -

 

Chrám Apolónův - 2. část

 

Radoval se z dokončené stavby, ale zároveň ho tížila samota. Múzu od posledního setkání spatřil pouze jednou, a to z dálky, a pak náhle zmizela.

Několikrát za den se chodil dívat před chrám, ale marně. Téměř každý večer před usnutím se mu objevovala před očima. A každý večer doufal, že ji druhý den spatří před chrámem. Ale nespatřil. Ač se s ní nikdy neseznámil, chyběla mu. Jeho touha znovu ji vidět, byla tak veliká, že ji vytesal do bílého mramoru. Sochu pak umístil do chrámu.

Při otevření chrámu se však jeho smutek proměnil v nečekanou radost. Stála v bílém plášti mezi davem lidí. Myslel, že se mu radostí srdce rozskočí. Řekl si, že ji již nesmí nechat odejít bez toho, aniž by s ní promluvil.

Obřad zasvěcení byl nádherný. Měli z toho hluboký prožitek všichni lidé, kteří tam byli. Spojení s Apolónovým zářením bylo téměř hmatatelné. Lidé odcházeli jako vyměnění.

Antonius kvůli silnému prožitku úplně zapomněl, že si chtěl promluvit s Múzou. Vzpomněl si na to, až když byli skoro všichni lidé pryč. Vyběhl tedy rychle ven a rozhlížel se, zda ji někde ještě spatří. Ale nikde ji neviděl. Trochu zklamán se tedy vrátil zpět do chrámu.

Postavil se doprostřed chrámu, rozhlížel se kolem sebe a nasával tu nádhernou atmosféru, která tam byla stále cítit. Chrám nebyl přehnaně zdobený. Jen lehce, aby každý symbol a každý znak dobře vynikl. Po stranách stály sochy některých bohyň a bohů. V předu nad oltářem byla největší pozlacená socha boha Slunce. Vypadala jako živá. Však byla také zhotovená podle skutečné podoby. Na sochu pronikaly sluneční paprsky, takže se celá leskla a třpytila.

Všechny sochy byly důstojně oblečené. Žádné obnažené tělo, ani ženské ani mužské, se zde nenacházelo. Vzadu na zadní stěně byla malá vodní fontánka a nad ní socha Múzy. A tam nyní zamířily i kroky Antoniovy.

Jaké milé překvapení tam na Antonia čekalo. Stály tam dvě Múzy naproti sobě. Jedna živá, hledící na svůj obraz. Když Antonius přišel blíže, otočila se na něho s tázavým výrazem v obličeji.

„To jsem já? Proč? Proč jsem zde v chrámu? Já přece nejsem žádná bohyně.“

A Antonius odpověděl: „Ale patříte sem. Byla jste mojí múzou. To vy jste mi přiváděla tolik inspirace a zářivé síly, která mi pomohla uskutečnit toto dílo.“

Žena stále nemohla uvěřit. „Já? Ne, to ne já. Možná jsem byla pouze prostřednicí, pouhou strunou, která umožnila proniknout tónu.“

Antonius se na ni něžně usmál a ještě dodal: „Všechny tyto sochy jsou pouhými prostředníky velké síly. I tento celý chrám je pouhým prostředníkem pro spojení s Apolónem. Líbí se vám?“

Múza přikývla. „Ano, je nádherný. Jen škoda, že je vystavěný pouze pro Apolóna.“

Antonius na ni nechápavě pohlédl. Vybavil si svůj neobyčejný sen, ve kterém směl vznešeného Apolóna spatřit.

„Nechápu, Apolón vám není dost dobrý?“

Žena však začala vysvětlovat: „Ne, tak to není. Vážím si velice Apolóna i chrámu, ale nad všemi bohy a bohyněmi stojí ještě ten nejvyšší Bůh. Je to pán všech světů. Pouze od něho pochází ta zářivá síla. Ostatní jsou pouze těmi prostředníky, kteří s tou silou pracují a přetváří ji. Ale jemu by měl patřit ten největší dík a jemu by měl být postavený ten nejkrásnější chrám.“

Antonius bedlivě naslouchal a uvnitř cítil, že mluví pravdu. Přesto se zeptal: „Odkud to víte?“

A žena odpověděla: „Od svého otce.“

„A váš otec není Říman?“

Žena znovu odpověděla: „Ne, je to Germán, avšak to není ten důvod. Byl propuštěný otrok, ale nevrátil se zpět do své země, protože se oženil s mou matkou. Ona je Římanka.“

Antonius pokyvoval hlavou. „Aha. Proto ty světlé vlasy a oči.“

Žena s úsměvem přikývla. „Ano ty mám po otci.“

Antoniovi pak náhle došlo: „Takovou dlouhou dobu si tu spolu hezky povídáme a já ani neznám vaše jméno. Dovolte, abych se představil. Jsem Antonius Markus.“

Žena se opět usmála. „Já vím, vždyť jste známý po celém městě. Já se jmenuji Blanchea. Ale teď se s vámi budu muset již rozloučit.“

Antonius se trochu polekal. „Snad nechcete opět zmizet na tak dlouhou dobu? Teď, když jsem vás konečně blíže poznal.“

Blanchea ho však uklidnila: „Ne, nebojte se. Byli jsme teď nějaký čas v otcově rodné zemi, ale již jsme se nadobro vrátili. Matka jeho zemi chtěla poznat, protože o ní otec často vyprávěl. A myslím, že se i jemu trochu stýskalo. Ale nyní žádné cesty neplánujeme. Ráda si s vámi opět přijdu popovídat.“

Antoniovi v očích hned přeskočila jiskra radosti a vřele se s Blancheou rozloučil. Pak nabral do dlaní vodu z fontánky a ochladil si rozpálený obličej.

Poté pohlédl na sochu nad fontánou a pravil: „Jen od tebe, má bělostná, přál bych si nyní pít. Z tvého čistého pramene napiji se rád.“ Přičemž si vzpomněl i na svůj zážitek s fontánou ze svého raného mládí, kdy znechucen odmítl se napít vody od sochy nahé ženy.

Antonius se po dokončení svého díla vrátil k otci na vinice. Otec byl již velice starý a mnoho práce nezastal. Na práci na vinicích spíše už jen dohlížel. Zato Antonius byl plný síly. Od té doby, co postavil chrám a seznámil se s Blancheou, jen zářil. Všichni ho měli za velký vzor a každý se s ním rád setkal. Každý z něho cítil radost, lásku a světlo, jako by měl skutečně spojení s Apolónem.

Sluncem jeho života byla zase Blanchea. Vídal se s ní téměř každý den. Ukázal jí svá oblíbená místa. V její přítomnosti byl moc šťastný. Chtěl ji požádat o ruku, ale nedokázal jí to říci. Bál se odmítnutí, protože měl Blanchey plné srdce i mysl. Bál se, že by odmítnutí byla pro něj velká rána, se kterou by se těžko srovnával. Čekal tedy, až bude mít jistotu, že ho i ona miluje natolik, že by se chtěla stát jeho ženou.

Jednou v podvečer se byli spolu vykoupat v moři. Blanchea se nikdy nekoupala nahá, ale vždy v šatech. Antonius ji rád pozoroval. Šaty i dlouhé vlasy kolem ní vlály v průzračné mořské vodě. Vypadala jako mořská víla. Když vycházela z vody, trochu se ulekla a prohlížela si ruku.

Antonius si toho všiml a zeptal se: „Stalo se něco?“

A Blanchea odpověděla: „Nic vážného. Jen jsem ztratila prsten.“

Antonius si vybavil ten její jediný šperk. „Byl vzácný? A od koho byl?“

Blanchea trochu zaváhala, zda to má Antoniovi prozradit, ale nakonec mu to pověděla.

„Byl od mého bývalého snoubence. Znali jsme se od dětství. Byl to můj nejlepší přítel. Stal se římským vojákem a pak velitelem jedné legie. V den našich zásnub byl odvolaný do služby. Pak se již nevrátil. Byl zabit v jedné bitvě. Prsten bylo to jediné, co mi po něm zůstalo.“

Antonia to trochu zabolelo, když slyšel o jiném muži. Nedalo mu to a zeptal se: „Stýská se ti po něm? Myslíš na něj stále?“

Blanchea se zadívala Antoniovi do očí a odpověděla: „Ne, je to již dávno. Vlastně ani nevím, proč jsem ten prsten ještě nosila. Nyní mám v srdci někoho jiného,“ a dotkla se svou drobnou rukou velké ruky Antoniovy. Antonius pochopil. Pak Blancheu něžně objal. Oběma se srdce rozbušilo. Cítili velký příval lásky, štěstí i požehnání.

Potom se podíval na Blancheu a řekl: „Myslím, že ta ztráta prstenu bylo znamení, že jsi volná.“

Blanchea přikývla: „Myslím, že ano. Cítím to stejně.“

Druhý den vzal Antonius Blancheu na jeho oblíbenou skálu. Požádal ji tam o ruku a předal jí nový zásnubní prsten s drobným kamínkem, modrým jako její oči. Blanchea nabídku s radostí přijala a za několik týdnů byla svatba.

 

 

Za tři měsíce po svatbě však odešel Antoniův otec. Večer se šel projít po vinici a již se nevrátil. Našli ho tam ležet bez života. Zemřel na místě, které měl velice rád a kterému věnoval celý svůj život.

To byla jediná trochu bolestná událost, která se udála. Jinak se Antoniovi i Blanchee velice dařilo. Vlastně se dobře vedlo celému městu. Od té doby, co stál ve městě chrám Apolónův, se všem ještě více zvětšila úroda a vůbec se vše dařilo.

Lidé si chrámu velice vážili. Často do něj přicházeli s velkým díkem. Cítili tam skutečné požehnání a spojení s Apolónovými paprsky. Brzy se to rozkřiklo též do měst v okolí. Někteří lidé tam přicházeli i z velkých dálek. Za nedlouho se tato pověst o nádherném a zvláštním chrámu Apolónovu donesla také do Říma.

Tam z toho však mnozí vlivní lidé nebyli nadšeni. Ba naopak, přímo je to popuzovalo. Vadilo jim, že má nějaký malý obyčejný chrámeček v nějakém zapadlém městečku lepší pověst než vyhlášený honosný chrám v Římě. A toto se doneslo až k císaři.

Ten se tam při jedné výpravné cestě zastavil. Byl zvědavý, proč se kvůli tomu chrámu dělá tolik humbuku. Přijel před chrám na svém koni, ledabyle si ho zvenčí prohlédl, pak se hlasitě zasmál, otočil se a s celou svou družinou se opět vytratil. Dovnitř vůbec nevstoupil. Nechtěl, nebo se spíše bál.

Lidé z města si oddechli. Mysleli, že jsou tím nepokoje zažehnané. Nastala opět doba pohody, míru a klidu. -

 

Chrám Apolónův – 3. část

 

Antoniovi a Blanchee se narodili dva synové. Byla to dvojčata, ale podobní si mnoho nebyli. Antonius i Blanchea byli šťastní. I Antoniova matka tím pookřála a přestala myslet na svého muže. Také Blancheiny rodiče teď častěji přicházeli na návštěvu. Jejich štěstí jim však překazil posel z Říma, který přinesl nařízení, že se musí chrám Apolónův zbourat.

Antonius nechápal. „Proč?! To snad není ani možné. Komu vadí chrám?!“

Chtěl se vypravit do Říma, aby mu to vysvětlili. Ale posel ho zadržel.

„Už se nedá nic dělat. Je to nařízení císaře. Stejně by vás tam nikdo nepřijal. Naopak, mohli by vás tam akorát tak zatknout za vzpouzení se rozkazu císaře. Za dva dny ho přijedou zbořit a do té doby bude uzavřen. A pokud lidé z města budou dělat nějaké potíže, vojáci už je srovnají.“

Antonius odešel rozhořčen. Běžel ze všech sil ke skále. Zastavil se až na místě celý uřícený a svým silným hlasem zakřičel: „Néééééééééé!“

Pak padl na kolena a rozplakal se. Po chvíli však ucítil jemu již známé zářivé paprsky, které jako by mu smývaly bolest z jeho duše. Uklidnil se a pomalu odcházel k domovu.

Doma to oznámil Blanchee. Ji to také velice zarmoutilo. Ale obdivovala Antonia, jak to statečně nese. Antonius jí pak vyprávěl o skále a o paprscích, které jeho rozhořčení zklidnily. Blanchea tedy pochopila ten jeho klid. Vzala ho za ruku a řekla:

„Všechno zlé je k něčemu dobré. Postavíš nový chrám a tentokrát to bude pro toho nejvyššího. Bude mnohem krásnější a vznešenější.“

Ale Antonius se na Blancheu smutně podíval a povzdechl si: „A dopadne úplně stejně. Nebo mi ho ani nepovolí postavit. A peníze na něj po této události stejně neseženu.“

Blanchea ho ale znovu chtěla povzbudit: „Tak ho postavíš v Římě. Určitě ho chtějí zbořit jen proto, že není v Římě. Když bude mít takovou pověst jako tento nebo ještě lepší, Římané se budou mít čím pyšnit. Určitě jim nebude vadit. Vždyť by to byl římský chrám.“

Antonius stejně nedůvěřivě odvětil: „Já nevím. Co když by mi nedovolili stavět podle toho, jak to cítím?“

Pak se již o chrámu přestali bavit.

Hned druhý den však začal kreslit plány nového chrámu. A za pár týdnů je měl hotové. Zabalil je a vypravil se s nimi do Říma. Tam je předložil a nadšeně o nich vyprávěl. Jejich reakce byla však jiná, než očekával.

 

 

Chrám mu postavit nepovolili. Dostal však nabídku, aby navrhoval a vedl stavby pro královský palác. Dostal by i dům pro celou svou rodinu a dobře zaplaceno. Antonius však návrh omítl. Věděl, že by musel stavět a vytvářet jen to, co se líbí císaři a jeho přívržencům. Musel by sochat nahé necudné ženy a další hrozné sochy. Možná, že by mu předvedli i živé modely. Ne, to nebylo jeho poslání.

Odmítnutím nabídky však vysoce postavené pány velice pobouřil.

„Odmítáš tak skvělou nabídku?! Nechceš pracovat pro císaře?! Pohrdáš jím snad?! Dobře, jak myslíš. Ale ode dneška máš zákaz jakékoliv stavby a ani se na žádné nesmíš podílet. Můžeš si vystavět pouze vlastní dům. Budeš ho potřebovat, protože budeš i se svou rodinou vyhnán z této země!“

Jak pánové nařídili, tak se také stalo.

Byli odvezeni i se svými rodiči na jeden ostrov. Neodjeli však úplně s prázdnou. Odvezli si několik sazenic jejich nejlepšího vína. Na ostrově dostali přidělený pozemek, kde si postavili dům a založili novou vinici.

Rodiče Blanchey však za necelé dva roky krátce po sobě zemřeli.

Zůstala s nimi pouze Antoniova matka. Ač byla již hodně stará, vypadala svěže a zdravě. Ráda si hrála s malými chlapci. Možná právě oni jí dodávali tu sílu. Za šest let po narození chlapců se narodila ještě dcera. A v rodině zaplálo další nové světélko.

Žili celkem spokojeně. Jejich dům, ač nebyl velký, byl nejkrásnější a nejvznešenější na celém ostrově. A celá rodina byla mezi obyvateli ostrova přijata velice laskavě a vlídně. Zpočátku jim poskytli i přístřeší, než si postavili vlastní dům. Pomohli jim i se založením nové vinice, která se brzy rozrostla. Na oplátku za nimi chodili lidé pro rady a moudra. Antonius i Blanchea dokázali vždy dobře poradit či pomoci. Ani nevěděli, odkud se ta moudra berou. Připadalo jim, jako kdyby jim ta slova někdo vznešený a moudrý vkládal do úst a oni je pouze vyslovili.

Na ostrově nebyl žádný chrám a nikdo ho tam bez povolení nesměl postavit. Lidé se tedy začali scházet alespoň v jednom krásném háječku k uctění všech bohů a hlavně toho nejvyššího Boha, o kterém jim Antonius i Blanchea vyprávěli.

Blanchea se také od jedné ženy začala učit o léčivých bylinách, kterých na ostrově rostlo velké množství. Když měla dost znalostí, začala s nimi léčit. Zjistila také, že když je u nějakého nemocného, proudí skrze ni zvláštní teplo. Nemocný se pak rychleji uzdravoval. Nemocných na ostrově však nebylo mnoho. Většinou se tam lidé těšili dobrému zdraví.

Zato po zboření Apolónova chrámu a po jejich odjezdu na ostrov se v Římě a okolí děly nepříjemné věci. Přišla velká sucha a úroda byla velmi malá. Dostal se tam také mor a mnoho lidí na něj zemřelo. Nakonec se přidalo ještě velké zemětřesení. Neradostně se tam lidem žilo. Někteří lidé z Říma raději prchli. Nikdo tyto katastrofy však nedával za vinu zbořenému chrámu. Jen obyvatelé městečka, kde chrám stál, něco tušili. Báli se však o tom mluvit. Jen tiše se steskem vzpomínali na Antonia a Blancheu.

Antonius se na ostrově staral znovu o vinice. Podařilo se mu vypěstovat opět výtečné víno, jež si odváželi i cizinci, kteří se tam zastavili. Ale na chrám nezapomněl. Když nemohl stavět, alespoň maloval návrhy chrámu. Stále je vylepšoval a stále ho napadaly nové věci. Dokonce jej viděl jednou ve svém snu. Byl to pro něj další velký zážitek. Stále o něm mluvil. Začal překreslovat své návrhy, aby se chrám co nejvíce podobal tomu, který spatřil ve snu.

Synové dorostli v dospělé muže. Jeden rád pomáhal na vinici, ale ten druhý se raději toulal u pobřeží a pozoroval lodě. Proto začal navrhovat rybářské lodě a později je i stavět. Jeho lodě se zalíbily jednomu římskému vojenskému námořnímu veliteli. Zmínil se o něm v Římě a pak přijel s nabídkou, aby stavěl pro římské loďstvo. Antonius i Blanchea mu to rozmlouvali, ale on nabídku přesto přijal.

V Římě si našel také ženu a oženil se s ní. Když se jim narodila dcera, přijeli ji na ostrov ukázat rodičům. Svou babičku, Antoniovu matku, tam však již nenašel, neboť před rokem zemřela. Bylo mu to trochu líto, jelikož ji měl velice rád.

Antonius si všiml, že je syn nějaký smutný. Ten ale nic neřekl. Ujišťoval otce, že je vše v pořádku a vymlouval se, že je mu jen líto, že se již neshledal se svou babičkou. Avšak Antonius poznal, že je v tom něco jiného. Cítil synovo zklamání. Všimla si toho i Blanchea. Když odjížděli, jako by se mu ani odjet nechtělo.

Druhý syn se za nedlouho také oženil a postavil si vlastní dům. Na otcovu vinici však chodil pracovat stále.

Pak se provdala i jejich dcera za místního rybáře. Antonius a Blanchea zůstali v domě sami. Láska mezi nimi byla stále stejně silná, jako tehdy před lety, kdy se spolu toulali po mořském pobřeží.

Jednoho podzimního dne kdosi u nich zaklepal na dveře. Byl to jejich syn. Připlul z Říma, ale tentokrát bez rodiny. Objal matku i otce. Pevně je sevřel a těžce zadržoval slzy.

Antonius se hned zeptal: „Co se stalo? A kde je tvá žena a dcerka?“

Syn se posadil na lavici s kožešinou, svěsil hlavu, ale odpověděl: „Jsou v Římě. Já už jsem to nemohl vydržet. Musel jsem odtamtud pryč.“

Blanchea ho pohladila po jeho zvlněných vlasech a otázala se: „Chceš tu zůstat?“

Syn pozvedl hlavu a odpověděl: „Rád bych.“

Pak pohlédl na otce. „Měl jsi pravdu. Neměl jsem do Říma vůbec jezdit. Měl jsem zůstat zde. Pomáhal jsem stavět lodě pro římské vojsko, které zabíjelo a drancovalo jen kvůli majetku a moci. Prahlo po chtění ovládnou stále více a více zemí. Dělalo se mi z toho zle. Chtěl jsem toho již dávno nechat a vrátit se na ostrov. Jenže moje žena nechtěla. Nutila mě, abych v tom pokračoval. Říkala, že má v Římě všechno, na čem jí záleží – rodinu, přátelé, dům. Pak se nám narodila dcera. Chtěla, abych pracoval ještě více a hodně vydělával, aby se naše dcera měla dobře. A pak …“

Na chvíli se odmlčel a znovu sklonil hlavu. Potom se zhluboka nadechl a pokračoval:

„Pak jsem ji jednoho dne našel v náručí jiného muže. Byl to můj nadřízený. Vymlouvala se, že to všechno dělala pouze kvůli mně. Že prý mě chtěli propustit a ona mě zachraňovala. Nevěřím jí! I kdyby to byla pravda, o takovou pomoc nestojím. Už se tam nikdy nechci vrátit. Jen po mé dcerce se mi bude stýskat.“

Syn zůstal v domě u rodičů a začal opět stavět a opravovat rybářské lodě. Asi po dvou letech připlul na ostrov nějaký muž a přivezl jeho malou dcerku. Prý její matku někdo otrávil. Přivezl ji, aby se o ni postaral on. Syn byl opět šťastný. Vrátila se mu nová radost do života. I dcerce se na ostrově líbilo mnohem více než v Římě. A svého otce velice milovala. Byli šťastni, že jsou opět spolu. I Blanchea a Antonius mu pomáhali s výchovou, když měl mnoho práce.

Tak plynul čas, který všichni prožívali v radosti a lásce.

Antonius a Blanchea již hodně zestárli. A pak nadešel čas, kdy i oni museli odejít. Nejprve odešla Blanchea. Nachladila se, dostala zápal plic a její staré slabé tělo to již nevydrželo.

Antonius pak stále toužil jít za Blancheou. Již neviděl žádný smysl, proč by měl zůstávat ještě na Zemi. A tak se také stalo. Za necelý rok ležel na smrtelné posteli. Syn ho držel za ruku a loučil se s ním.

Antonius mu ještě těsně před smrtí pravil: „Chtěl jsem postavit chrám nejvyššímu Bohu ke cti, ale nebylo mi to umožněno. Jednou se však vrátím a postavím ho. Mám ho stále před očima.“

Syn mu stiskl ruku a řekl: „Chtěl bych ti s ním pomáhat.“

Antonius se usmál a ještě vyslovil: „Cítím zase to krásné hřejivé světlo.“

Jeho tvář se stále usmívala, ale jeho ruka bezvládně padla podél těla. Antonius opustil své pozemské tělo.

D. M.