www.ao-institut.cz

Český Institut - Aktuálně

3/2010

 

 

Život po životě a naše myšlenky

aktuální reportáž z veřejné přednášky

 

Místo konání: Pardubice, dne 2. března 2010

Přednášející: p. Marschner a p. Kříž

 

 

V pardubickém Domě hudby se uskutečnila nádherná a nesmírně obohacující přednáška na téma „Život po životě a naše myšlenky“, doplněná promítáním dokumentárního filmu „Pár minut“o prožitcích z klinické smrti. Ve zcela zaplněném sále panovala neopakovatelná, velmi příjemná, světlá atmosféra a vážné okamžiky střídaly humorné pasáže, kdy se posluchači neubránili občerstvujícímu a posilujícímu smíchu.

Vysvětlili jsme si, že podstatou člověka není jeho fyzické tělo, nýbrž lidský duch, který v těle setrvává až do okamžiku pozemské smrti. Duch je dnes většinou zcela mylně považován za jakési strašidlo. Ve skutečnosti je to však lidská niterná podstata, kterou v sobě nese každý člověk. Po smrti lidský duch opustí pozemské tělo a pohybuje se v tzv. astrálním světě, který je zároveň energetickým předobrazem všeho kolem nás. Je tudíž stejný jako tento, jen jemnější a éteričtější. Záleží jen na lidském duchu samotném, na jeho připoutanosti a lpění na hmotě, jak dlouho se bude v této úrovni zdržovat, než bude moci postoupit do myšlenkového světa a ještě dále. Dlouhotrvajícím pobytem v astrálním světě tak člověk závislý na hmotě (ať již na cigaretách, alkoholu, cukrovinkách či na nějakém místu, zálibě, jiném člověku apod.) ztrácí drahocenný čas, který potřebuje ke svému dalšímu vývoji. Žel, takovýchto duchů je v dnešní době většina a jejich vliv na dění kolem nás, ba dokonce i na naše vlastní jednání, je větší, než si dokážeme představit.

Pověděli jsme si o čtyřech základních Zákonech, které neomylně a naprosto spravedlivě působí nejen v našem konečném hmotném vesmíru, ale i v celém Stvoření. Jejich poznání vede člověka k převzetí plné odpovědnosti za vlastní život a k uplatňování vyšších, ušlechtilých hodnot. Jedná se o Zákon přitažlivosti stejnorodého (vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá), Zákon zpětného působení (co zaseješ, to sklidíš), Zákon tíže a Zákon pohybu. V souladu s těmito Zákony se lidský duch ocitá právě v té úrovni, na jakou je v okamžiku pozemské smrti naladěn, je doslova přitažen do oblasti s ním stejnorodé.

Tato slova potvrdily i výpovědi pěti lidí, kteří spolupracovali na natočení dokumentárního filmu „Pár minut“. Vyprávěli o svých životních křižovatkách, o prožitcích ve stavu klinické smrti a o tom, jak se následně jejich život změnil. Jejich vnitřní prožívání sice bylo podobné, ale lišilo se jednotlivými obrazy – někdo vyprávěl o nádherných zahradách, jiný o tunelu se světlem na konci, jedna paní o jakémsi hnědém, lepkavém „linoleu“, které však nepůsobilo nepříjemně. Tyto rozdíly lze vysvětlit tím, že dotyčné osoby opouštěly své tělo v různém niterném rozpoložení. Například paní, která vypovídala o onom „linoleu“, předtím dlouhodobě prožívala stavy deprese, zmaru a nihilismu. Všichni aktéři filmu se však shodli na tom, že pokud již pro ně bylo něco nepříjemného, byl to okamžik, kdy měli tváří v tvář laskavé světlé bytosti odpovědět na otázku, čemu se na Zemi věnovali, co udělali. Najednou se zastyděli a uvědomili si, že v životě jsou nejdůležitější vztahy s druhými lidmi, to, zda dokážeme milovat, dobrosrdečnost a lidskost, nikoli kariéra, snaha být v něčem nejlepší či honba za penězi a hmotnými statky. Měli bychom se proto snažit být čistými, láskyplnými a radostnými lidmi, zodpovědnými vůči sobě i svému okolí.

Možnost nahlédnout „na druhou stranu“ a uvědomit si, co je v životě nejdůležitější, dostávají všichni lidé blížící se ke konci svého života, neboť lidský duch se začíná pomalounku oddělovat od těla asi tři dny před pozemskou smrtí (což samozřejmě neplatí v případě náhlé smrti úrazem apod.). Proto pak zejména staří lidé mluví zvláštně, mnohdy vypovídají, že se setkali se zesnulými příbuznými apod. Uvědomují si, co bylo v jejich životě správné a co špatné, co zbytečné. Často k sobě ještě volají ty, s nimiž se nepohodli, aby urovnali spory a mohli odejít z tohoto světa s odpuštěním. Lidé, kteří však prožili klinickou smrt a toto si uvědomili, dostávají jedinečnou příležitost mnohé napravit. Všichni do jednoho vypovídají, že svůj život od základu změnili, přehodnotili své priority, začali myslet pozitivněji a více pomáhat lidem. Asi na tisíc výpovědí o prožitcích klinické smrti nashromáždil a zveřejnil také lékař Raymond Moody ve svých knihách Život po životě, Úvahy o životě po životě a Světlo po životě.

Objasnili jsme si, že my lidé zde působíme na třech úrovních – v úrovni myšlenek, slov a činů, které odpovídají stavbě našeho vesmíru, který se skládá z nejhrubší hmotnosti (úrovně atomů a také našich viditelných činů), ze střední hmotnosti = astrálního světa (kvarků; v této úrovni se nesou naše slova) a z jemné hmotnosti = myšlenkového světa (předkvarků). Abychom tu působili správně, všechny tři úrovně našeho působení by měly být v harmonii. Lidé sice uznávají váhu činů, ale o to více podceňují důležitost slov a především myšlenek, o kterých s oblibou říkají, že na ně clo neplatí. Myšlenky bychom však neměli podceňovat – vždyť ony se nikam neztrácejí, nýbrž na nás budou čekat v myšlenkovém světě, kde se díky svému naladění jednou ocitneme. Jsou to skutečné obrazy, které k druhým lidem vysíláme, ony na nich ulpívají – a silou přitažlivosti stejnorodého k sobě přitahují vše podobné. Máme tudíž zodpovědnost i za to, co jsme svými myšlenkami našemu bližnímu způsobili. Neměli bychom proto druhé soudit (zvláště ne na základě nepatrných střípečků toho, co o nich víme) a dávat jim „nálepky“. Vždy se můžeme svobodně rozhodnout, jakou informaci k nim vyšleme – takovou, která jejich slabost ještě umocní, nebo tu, která jim může přivést pomoc?

Pánové nám též prozradili, že skutečný nádherný svět začíná až nad hranicí všeho hmotného, kde ve výšinách velmi vysoko nad hmotným Stvořením jsou také duchovní úrovně, náš duchovní domov, z něhož jsme jako nevědomé duchovní zárodky vytryskli na svou cestu za uvědoměním si sebe sama a do něhož se máme opět vrátit jako zářivé a ušlechtilé zralé bytosti. Abychom však mohli odejít do krásných světlých oblastí, je třeba, abychom se s nimi již během života na Zemi naučili propojovat. Zatímco pozemskými smysly vnímáme vše hmotné a náš mozek funguje jako radiový přijímač a vysílač myšlenek, s duchovními úrovněmi se můžeme spojovat citem, jenž sídlí v oblasti našeho srdce. Člověk, který v sobě rozvinul cit a naučil se mu naslouchat, vidí svět mnohem barevněji, krásněji, zatímco materialisticky ladění lidé mají spíše omezené černobílé vnímání. Během života bychom se měli neustále zdokonalovat v propojování s jemnějším světem – skrze modlitbu, která jediná může prorazit hutnější astrální a myšlenkový svět a vytrysknout vzhůru, na rozdíl od myšlenek, které nikdy neopustí hranice hmotného vesmíru. Modlitba však nemá být monotónně pronášeným říkadlem, nýbrž hlubokým citovým prožitkem, byť i beze slov. Má jít od srdce a vyšlehnout vzhůru jako plamen. Člověk, jehož duchovní nitro je napojeno do světlých oblastí, se dokáže cítit radostně i navzdory neutěšené situaci či prostředí.

Pánové označili naši dobu jako dobu nemocnou, kterou je třeba léčit. K jejímu ozdravení je třeba, aby na sobě zapracoval každý jeden z nás. Měli bychom v sobě nejen chovat ušlechtilé sny, touhy a vize, ale zároveň najít sílu a odvahu je uskutečnit. Nestačí jen rozumově přijmout Vědění, ale především jej žít, naplňovat je v každodenním životě a být tak vzorem pro ostatní. Jedině tak naordinujeme naší době tu správnou léčbu.

 

Přeji nám všem, ať se nám neustále daří zjasňovat a prozařovat svá nitra, abychom se stali těmi nejúčinnějšími léky na neduhy dnešní doby.

účastnice přednášky Martina B.

redakce ao-institutu