www.ao-institut.cz |
Český Institut - Aktuálně |
2/2010 |

Místo konání: Ružomberok, dne 22. ledna 2010
Přednášející: T. Lajmon a R. Mišovie
Zákon evoluce a duchovního rozvoje potvrzuje, že vše, oč usilujeme, je univerzální silou Stvoření zákonitě posilováno a rozvíjeno.
Když se zabýváme převážně materiálními hodnotami (jako je například hodnota těla a jeho potřeb, získávání peněz či materiálních statků) a přitom nehledáme cestu, jak tyto hodnoty vložit do služby ducha, potom posilujeme hlavně rozumové vnímání.
V důsledku toho je postupně činnost našeho ducha navenek oslabována, protože rozumové vnímání (když vládne a je určující) je vázáno jen na omezenost pozemské hmoty a nedokáže vnímat a rozvíjet nic duchovního. Rozum doslova zasypává činnost ducha a nastává stav, který nazýváme lidově „duchovním spánkem“. Duch však ve skutečnosti nikdy nespí, jen se nemůže svobodně projevit.
Utrpení různého druhu, ale hlavně neschopnost tomuto utrpení hrdě čelit, je zákonitým následkem tohoto stavu duchovního spánku člověka. Průvodním jevem je také otupení svědomí. Člověk ztrácí cit, soucit, vroucnost a lásku. Zapomíná na krásu a vznešenost čistého hrdinství, bojovnosti za ideály dobra, a jeho život tím ztrácí to nejkrásnější a nejcennější, co jinak přirozeně člověku nabízí. Člověk projevuje se převážně jen hrubě a necitlivě. Má zatvrzelé srdce vůči slabostem a trápením bližních. Svojí necitlivostí ubližuje okolí každým svým pohledem a každým nádechem.
Když potom jednou byť i jen na okamžik v proměnách svého bytí procitne a jeho duch se rozechvěje touhou po věčné blízkosti Boží, toho jediného Krále míru, moudrosti a věčného lidského bytí, je mu líto všech nepravostí, jichž se kdy dopustil, a přál by si ze všech sil svého ducha, aby byly navždy smazány. Prožívá stud sám před sebou, ale především jej mučí uvědomění si toho, že na tom nemůže již nic změnit! Vědomí, že pro jeho necitlivost mnozí další nenalezli cestu k Bohu, k pramenům čistého lidského citu a štěstí, je jednou z nejtěžších přítěží lidského bytí.
Pokud se ale pokorně a trvale zabýváme poznáním smyslu života v každé chvíli všedního dne, pokud se zabýváme hodnotnou literaturou, která nás v tom podporuje, posloucháme-li jen krásnou hudbu a snažíme se obklopovat jen krásou v jejích tisícerých podobách, tehdy přímo namáháme svého ducha, sytíme jej pravým pokrmem a díky tomu se duchovně probouzíme podobně, jako se probouzejí jarní květy na louce po dlouhé zimě. Takto se s jistotou vyhneme jakékoliv bolesti, která později pramení z promarněného bytí. Jsme nevýslovně vděční za dar bytí a tehdy začínáme tušit i to nejvyšší v našem bytí – pravou velikost Boha, dárce tohoto prožívání.
V tom, abychom při svém konání neubližovali bližním, nám pomáhá schopnost vciťovat se do pohnutek, pod jejichž vlivem jednali nesprávně či zaslepeně. Vyhneme se tím neoprávněnému souzení a dokážeme jim lépe pomoci. Když si dovedeme uvědomit, že sami činíme mnoho chyb, třeba jen v jiných obměnách, a rovněž tím ubližujeme našemu okolí, můžeme ujít na cestě k duchovnímu probuzení významný krok, protože začneme překonávat vlastní nízké „já“, jež je naší největší překážkou.
Potřebujeme být silní. Ve službě pro druhého můžeme duchovně růst. Kdo se nepodílí na řešení problémů a neprosvětlených stránek lidského života, ten je jejich součástí. Když nepracujeme na tom, abychom pomáhali ozdravovat sebe i Zemi, potom vlastně pracujeme na tom, abychom ubližovali a stali se přítěží. V tomto smyslu střední cesta neexistuje.
Také tyto myšlenky zazněly na této přednášce. Kromě nich byla řeč i o současném duchovním stavu Země a o cestě k jeho povznesení.
účastnice přednášky