www.ao-institut.cz

Český Institut - Aktuálně

10/2009

 

 

Život po životě

aktuální reportáž z veřejné přednášky

 

Místo konání: Hradec Králové, 14.10.2009

Přednášející: p.Marschner a p.Kříž

 

Po pěti měsících jsme se ve středu 14. října 2009 opět sešli k poslechu poutavé přednášky pana Marschnera a pana Kříže z Varnsdorfu s názvem „Život po životě“, tentokráte v nových prostorách Rokytovy výstavní síně v Hradci Králové. Hned po příchodu na nás dýchla velmi příjemná atmosféra, navozená mimo jiné právě probíhající výstavou lidových řemesel.

V úvodu nám přednášející nastínili prožívání lidské duše během klinické smrti, které bylo zevrubně popsáno na základě výpovědí mnoha pacientů v knize Raymonda Moodyho. Shodným znakem všech prožitků byl zážitek světla, někdy na konci tunelu, setkání se světlými bytostmi či se zemřelými rodinnými příslušníky, jakož i promítnutí filmu života, kdy tito lidé jasně rozpoznávali, co učinili správně a co špatně, na čem v životě skutečně záleží. Všichni došli k poznání, že nejdůležitější jsou mezilidské vztahy a to, jak myslíme, mluvíme a jednáme. Naopak jako bezcenná se jevila honba za hmotnými statky a jejich hromadění, mnohdy na úkor druhých. Všichni, kteří prožili klinickou smrt, litovali svých špatných postojů a následně změnili svůj život, začali nacházet vyšší smysl života v pomoci druhým, v harmonickém spolupůsobení a vytváření něčeho nádherného.

Také přednášející poukázali na dva filmy, které zachycují prožívání následující po smrti našeho fyzického těla, jež náš duch na konci své pozemské pouti odloží, tak jako vysvlékáme kabát. Ocitá se v astrálním světě, který je propojen s tím naším, jen je jemnější, takže jej nemůžeme vnímat svými hrubohmotnými smysly – tuto přechodnou fázi lidského bytí krásně zachycuje film „Duch“ s Patrickem Swayzem v hlavní roli. Není-li lidský duch poután v astrálním světě (např. nějakou závislostí na požitcích spojených s hmotou – na kouření, požívání alkoholu, tělesných rozkoších nebo lpěním na nějakém místě či lidech v pozemských tělech), přechází následně do tzv. myšlenkového světa, který jsme si již připravili svým myšlením zde na Zemi, a který je barvitě vystižen ve filmu „Jak přicházejí sny“ s Robinem Williamsem. Pokud by byl lidský duch již zcela vyzrálý a dokonalý, mohl by pokračovat směrem vzhůru světlými jemnohmotnými oblastmi až do duchovní oblasti Ráje, který je domovem vznešených a ušlechtilých lidských duchů. Jelikož tomu u většiny z nás ještě takto není, musíme se dříve či později opět zrodit zde na Zemi, abychom směli odložit svá dřívější provinění a dokončit svůj vývoj – přesně podle Ježíšových slov: „Člověče, neodejdeš odsud, dokud do posledního haléře nezaplatíš.“ V této možnosti odpykání vin tím, že dle Zákona zpětného působení prožijeme jejich účinky sami na sobě, tkví podstata odpuštění, veliká milost a zároveň Spravedlnost Boží. Z uvedených slov tedy vyplývá, že není třeba se bát pozemské smrti, ale měli bychom se bát smrti duchovní, která by znamenala definitivní konec naší existence jako sebevědomých lidských duchů – připoutáme-li se ke hmotě, budeme spolu s ní v závěrečném dění Soudu, který již probíhá a neustále eskaluje, strženi jako ve Stvoření neupotřebitelní do rozkladu, aby z nás nakonec bylo strženo vše, co jsme si v průběhu tisíciletí pracně vydobyli, a abychom se opět stali nevědomými lidskými zárodky, kterými jsme byli na počátku naší cesty.

Pro náš život zde na Zemi je velmi důležité, abychom si dokázali odpovědět na základní otázky, odkud jsme přišli a kam jdeme, kam bychom měli směřovat – od toho se odvíjí náš celkový postoj k životu a žebříček našich hodnot.

Pánové přednášející nám ohledně pozemské smrti též objasnili, jak velký vliv může mít postoj příbuzných na odchod duše umírajícího. Pokud si tito příbuzní ze sobeckých důvodů přejí, aby tu jejich blízký zůstal ještě s nimi a stále mu opakují, že si nedovedou život bez něho představit, může to vést až k smrtelnému zápasu, kdy se duše umírajícího snaží silou vůle udržet v nemocí příliš zeslabeném těle, připoutává se k němu a prodlužuje se tak její bolestné prožívání. Pohřeb by neměl být obřadem, při němž všichni lamentují a volají duši zemřelého zpět, čímž ji poutají k Zemi, nýbrž rozloučením, vyprovozením duše blízké osoby na druhou stranu, jako by náš příbuzný odplouval například na dalekou cestu a my mu přáli dobrý vítr do plachet a hodně štěstí. Měli bychom duši blízkého člověka přát, aby mohla jít svobodně ve svém vývoji dál, za Světlem. Během obřadu se totiž otevírá průzor ze Světla, kterým duše může odejít výše. Pokud ji však příbuzní volají zpět a poutají její pozornost na sebe, ona si průzoru vůbec nemusí všimnout a drží se pak v blízkosti hrobu či svých příbuzných po mnoho let, než pochopí, že by měla jít dále – promarní tak spoustu drahocenného času, určeného k jejímu dalšímu vývoji. Také bychom neměli pozůstalým přát upřímnou soustrast, jelikož toto slovo souvisí s negativní emocí strachu; měli bychom jim přát hodně síly, aby obtížné prožívání dobře zvládli.

Přednášející odpověděli i na otázku, zda je možné, aby člověk po smrti odešel do pekla. Vysvětlili, že Bůh nestvořil peklo. Bůh řekl: „Budiž Světlo.“ A tudíž stvořil jen světlé oblasti, na jejichž vzdálenějším konci bylo pouze méně světla, ale nikoli tma. Temnotu stvořili až lidé svým chtěním, když zneužili daru svobodné vůle a neutrální Boží síly k nim proudící ke zlým účelům. Dle Zákona přitažlivosti stejnorodého jsme po pozemské smrti magneticky přitahováni do oblasti, která je s námi stejnorodá, kde pobývají s námi stejnorodí lidští duchové a kde potom sami na sobě zakoušíme to, jací jsme. Lidé, kteří celý život jen ubližovali druhým, se tak spravedlivě ocitají v nízké temné úrovni, kde si lidé stále ubližují – tato oblast pak může být chápána jako oblast pekla, oblast největšího utrpení.

O duchovní zralosti člověka nerozhoduje náboženství, nýbrž stav jeho nitra. Náboženství vznikala na základě poznání, které přinášeli vznešení poslové do všech koutů Země, vždy uzpůsobené pro chápání lidí v tamější oblasti. Některá náboženství mají v současnosti vědění větší, což je zároveň zavazující – lidé k němu se hlásící měli by být ušlechtilejší, vznešenější, lepší a mělo by to být na první pohled vidět. Napojení ke Světlu se pozná podle radostného vyzařování, kdy má člověk neustále zdroj světla v sobě. Tím vydáváme svědectví o tom, „čího ducha jsme“, kam jsme napojeni. Lidský duch je povahy plamenné a pokud se rozzáří, zahoří jasným plamenem, může zapálit a rozplamenit ostatní. Tento plamen je udržován v neustálém pulzování nadšením. Celé Stvoření je pro nás otevřenou knihou života, ve které bychom se měli naučit každý den číst. Sami můžeme na sobě poznávat, jak na nás působí životadárné světlo, sluneční jas, a jak tma, vzbuzující většinou strach; jak na nás působí krása, čistota a líbezná vůně květin a jak polámaná a špínou pocákaná květina, kterou někdo pošlapal.

Z výše uvedených slov vyplývá, že není jedno, jak prožijeme svůj život na Zemi, a že má smysl se zušlechťovat a zdokonalovat. Měli bychom se snažit napojovat do vyšších úrovní a jejich obraz otiskovat do hmoty naší Země, začít harmonicky budovat zaslíbený Ráj na Zemi. Pro toto naše úsilí nám má být velkou pomůckou Desatero přikázání přinesených Mojžíšem, které bychom se měli snažit uchopit v celé šíři a hloubce významu. Též je nutné přijmout skutečnost, že každý z nás spoluutváří současný svět, nese zodpovědnost za své působení v něm – je tudíž lež, že se stavem světa nemůžeme nic udělat. Je na nás, na lidech, kteří se setkají s tímto všeobsáhlým věděním a uvědomí si závažnost současné situace, abychom využili všech svých schopností a začali spolupracovat a vytvářet na Zemi odlesk vyšších úrovní, každý ve svém prostředí, do kterého byl – ne náhodně – zasazen, v prostředí své rodiny, svého domova, práce, mezi přáteli, kolegy a vůbec všemi lidmi, s nimiž se setkáme.

Ze srdce přeji nám všem hodně světlé inspirace, čistoty a síly, aby se nám práce na společném díle dařila co nejlépe.

S láskou a vděčností v srdci Martina B.